Tradice – tmel oddílu

Kapitola 7.

< Předchozí Další >

Krásný článek na téma oddílových tradic napsala Káča – K. Hořavová na web Křižovatky: “Tradice včera a dnes”

Den zamyšlení (Thinking day) – slavíme 22. února, v den výročí narozenin manželů Baden-Powellových, kteří se později také (v tento den) zasnoubili při plavbě na zaoceánské lodi Arkadia roku 1912.

Krojovou symboliku dobře vysvětluje Petr Hájek – Balú v publikaci Symboly, edice Smečka volá.

Inspiraci a vhodné texty pronášené při zapalování slavnostního ohně lze objevit v drobné příručce Oheň od Petra Hájka – Balúa (2013).

V některých oddílech je zvykem do slavnostního ohně přikládat (samozřejmě jen suché a zdravé dřevo v kůře a kulatině), jinde se oheň pouze nechává dohořet – velký oheň však při dobré práci ohnivce hoří dlouhé hodiny i bez přiložení. Koneckonců ohnivec by se měl o ohniště starat až do dohoření posledního plamene – často až do ranních hodin. Je to příležitost k osobní vigilii dotyčného, když po konci programu u dohořívajícího ohně zůstává sám jako jeho strážce a opatrovník.

Bývá dobrým zvykem při pohybu kolem slavnostního ohně chodit tak, abych jej měl po své levé straně – blíž k srdci. Úctu ohni dám najevo i tím, že se k němu nestavím zády.

Kromě nám často dobře známého Gillwelského kruhu, který vzniká spojením zkřížených rukou před těly přítomných (vůdce často posílá stisk bratrství), zmiňuje Foit i Hřivnu srdcí. Ta vzniká rozpažením, kdy za zády našich sousedů chytáme za ruce až člověka za nimi stojícího, vzniknou tak vlastně dva oddělené navzájem propletené kruhy – hřivna.

Vlčata mohou slibovat kromě státní vlajky také na Knihy džunglí, dobré je sehnat v antikvariátu jejich staré vydání. V některých smečkách tyto symboly záměrně nepoužívají, stačí přítomnost smečkové/rojové hole se stužkami členů smečky (členek roje), což je možná pro mladší kategorii vhodnější. U světlušek je vhodné před slibem zařadit obřad Velkého svícení.

„Je to už téměř 15 let, co jsem po svém prvním skautském táboře měla tu čest namalovat na větší dřevěnou placku obrázek připomínající etapovou hru Hobit, kterou jsme na táboře žili. Byl to čaroděj Gandalf, kterého jsem zvolila jako ústřední motiv dřevěného obrázku, ani nevím proč. Pokaždé, když se dostanu do klubovny a vidím na zdi svůj výtvor mezi desítkami dalších, cítím radost, závan dobrodružství, zážitky přátelství, vidím stan, do kterého se každý večer vracím po skvělém dni, vybaví se mi cesty s kárkou do vesnice, ke studánce, studená voda Bobřího potoka… Pro nezúčastněného kus dřeva na zdi, ale pro mě tam visí i kus mého srdce.“

Petra Kubíková – Tkanička

Táborová zeď: Přivezte si z tábora kus dřeva, třeba větší placku, a pověřte jednoho z členů ztvárněním táborového erbu, který bude nést rok a místo konání tábora a symbol či obrázek připomínající zážitky z něj. Vyberte vhodné místo na zdi. Pokračujte v tomto zvyku a za několik let se vám na zdi utvoří časová osa táborů, které dokumentují kus vaší oddílové historie.

Náměty:

  • Navštivte v rámci výpravy nějaké staré oddílové tábořiště nebo zapátrejte v okolí po turistické trase, kterou šli vaši předchůdci. Dochovala se z této akce nějaká fotka?
  • Vyfoťte stará oddílová místa znovu a porovnejte snímky se starými fotografiemi.

Z počátku třicátých let se dochoval srub klubu oldskautů „Přátelé vatry“, který se nachází na Libeňském ostrově v Praze a je využíván jako klubovna. Svojsík zasadil poblíž srubu roku 1932 stříbrný smrk, který dnes dosahuje výšky přes 15 metrů.

Každý oddíl je svébytné výchovné prostředí, ve kterém se uplatňují výrazná specifika, každý oddíl je, coby společenství, tvořen svými členy. Nejen těmi současnými, ale i lidmi, kteří v oddíle již dávno nepůsobí. Spojnicí mezi nimi a dnešními členy jsou mimo jiné tradice, většinou nikde nezapsané zvyklosti, které dodržujeme z úcty k těm, jež v oddíle skautovali před námi.

Předávání zvyků, rituálů, zákonů a symbolů (ale třeba i společné oslavy důležitých skautských a oddílových výročí), má kladný vliv na atmosféru v oddíle, především jde však o nástroj společné kontinuity. Skrze rituály a symboly vnímáme kým jsme – vnímáme společnou identitu.

Významné dny v oddílovém životě

Slavíte každoročně nějaká oddílová výročí? Například den vzniku vašeho oddílu či jeho obnovení, narozeniny vašich členů, svátky skautských patronů nebo mezinárodní skautské dny? Oslavy jsou časem setkání, povídání, radování, vzpomínání, společné hostiny, zpívání, obdarovávání a přijímání, dělání hloupostí, jednoduše společného bytí. Oslavy jsou důležité pro mezilidské vztahy v oddíle a pro připomenutí si společných kořenů.

Samozřejmostí by mělo být nošení kroje při těchto příležitostech, či oddílových triček.

Řada výročí, které si v oddíle připomínáme, je spjata s historickou událostí, zajímavou osobností a jejím činem či narozením, obnovou činnosti střediska či Junáka. Není však pravidlem, že se to členové oddílu dozvědí, že skutečně chápou, proč jsou pro nás některá data důležitá. Nám se nabízí ideální příležitost, jak členy našich oddílů přirozeně seznámit s osobnostmi i událostmi důležitými pro skauting.

Skautské symboly a znaky

Mezi tradice počítáme také skautské symboly, znaky, vlajky a kroj. Ne ke všem si děti snadno vybudují kladný vztah, protože jejich používání zatím nerozumí, a některé zážitky je mohou v počátcích odradit. Například když mají nošení kroje spojené s výsměchem ze strany spolužáků, držení čestné stráže s dřevěněním nohou a roli ohnivce u slavnostního ohně s nedobrovolným ponocováním.

Základem je porozumění a také Tvůj osobní příklad. Když skauti z Tvého chování odvodí, že se jedná o něco důležitého, neobyčejného, tak si k těmto činnostem sami vytvoří pozitivní vztah. Není to jednoduché, ale záleží především na Tobě a ostatních členech vedení oddílu. Někteří vůdci již rezignovali na vysvětlováni, proč se každý den na táboře vztyčuje a snímá státní vlajka. Může se pak snadno stát, že členové oddílu budou tyto okamžiky vnímat jako nutné zlo a tato tradice vyjde na prázdno. Jak pracujete se státními a skautskými symboly? Znají členové vašeho oddílu jejich smysl? Při jakých příležitostech je využíváte? Tradice oddílu, které udržujete a zaznamenáváte, tvoří pevnou konstrukci vaší společné paměti, vaší oddílové historie.

Užitečné rady:

  • vysvětlení významu symbolů, znaků nebo i součástí skautského kroje je pro děti nejstravitelnější skrze příběh, vyprávění
  • jednou vysvětlit nestačí, je potřeba se k tomu vracet při vhodných příležitostech a užívat formy přiměřené a přitažlivé pro daný věk

Na táboře večer před prvním nástupem s vlajkou vyzkoušejte “Cestu k vlajce”:

Na vhodném místě mimo tábořiště umístěte státní vlajku (dobře osvětlete) a cestou k ní připravte několik svíčkami osvětlených zastávek s citáty o svobodě. Skauty připravte na to, že nejde o stezku odvahy, ale o zamyšlení. Na cestu (nejlépe okruh, aby se nepotkávali) je vysílejte po jednom či jako dvojice. Před cestou nebo až po ní můžete skautům vyprávět “Příběh vlajky”:

  • přečti nebo vyprávěj o tom, jak si skauti věznění v lágru obstarali vlajku k slibu (příhodu najdeš v příběhu skauta Eduarda Marka)
  • pusť audiozáznam nebo sám vyprávěj o tom, proč skaut Petr Maišaidr namočil vlajku do krve zabitých osob

LandArt

Z přírodních materiálů vytvořte znak Junáka (popř. jakýkokoliv jiný znak – světlušek, vlčat, oddílový znak, znak družiny), snažte se o co nejvěrnější či nejoriginálnější ztvárnění; jednodušší varianta je ukázat dětem předlohu, složitější nechat děti skládat zpaměti.

Variace: každý skládá jiný znak a následně určujeme, co který znak znamená.

Rituály

Skautské symboly jsou často součástí obřadu (rituálu), specifické činnosti, kde naše jednání má určitou posloupnost a vyžaduje dodržení pravidel. Nejzákladnějším skautským rituálem je družinový a oddílový pozdrav spojený s pokřikem a gesty. Každodenním táborovým rituálem je ranní a večerní nástup se vztyčováním a snímáním státní vlajky, zpěvem hymny, oblékáním skautských krojů, … Je to přímo přehlídka skautských symbolů, která má svůj pevný řád. Na táboře se nejčastěji realizují také rituály spojené s ohněm. Skauti si ale rádi vytváří své specifické rituály z nejrůznějších okamžiků, i ze zcela běžných stereotypních činností, jako je například přání k jídlu či společná večerka.

Skauti se přímo vyžívají v tvorbě co nejoriginálnějších přání k jídlu. Pokud ještě žádná taková nemáte, zkuste na výpravě či táboře nějaká vymyslet, pro inspiraci zde několik zajímavých uvádíme:

Trpaslíci a obři:

Uděláme kruh. Na střídačku si jedni sednou „na bobek“ a druzí stojí. Ti, co sedí, jsou trpaslíci a ti, co stojí, jsou obři.

Obři hlubokým hlasem: Obři přejí trpaslíkům dobrou chuť
Trpaslíci tenkým hlasem: Trpaslíci přejí obrům dobrou chuť
A pak všichni vyskočí a řeknou: HAM

Když je chleba s medem (dvojhlasně):

A: Chleba med,
B: Chleba med
A: Scout’s
B: Not
A+B: Scout’s not dead! Dobrou chuť.

Proti averzi k margarínu (dvojhlasně):

A: My jsme in!
B: My jsme in!
A+B: Na chleba vždy margarín! Dobrou chuť.

Rituály, vážné i ty veselé, berme jako výchovné prostředky, které nám pomáhají vytvořit skautské společenství, podpořit dobrou atmosféru v oddíle a pocit sounáležitosti. Význam mají také pro jednotlivce, pomáhají překonat zásadní změny (přechod ke skautům) či přijmout novou roli (zvolení družinovým rádcem, šestníkem). Skautské obřady vnášejí do života dětí a dospívajících hluboké prožitky důležitých lidských hodnot. Tyto chvíle umocníme výběrem místa se správnou atmosférou, zapálením ohně či svíčky a případně zpěvem, čtením či recitováním vhodných slov.

Slavnostní oheň

Plameny ohně fascinují člověka již od pravěku, pohled do mihotajících se jazyků hořícího dřeva nás mnohdy přiměje k přemýšlení o skutečnostech přesahujících hranice každodennosti. Snad tedy není vůbec překvapivé, že i skauti si své nejdůležitější rituály spojují s ohněm. Není to však většinou oheň obyčejný, táborák určený k pečení vuřtů, jedná se o oheň, který je výjimečný už svou přípravou. Mnohdy trávíme chystáním všeho potřebného na tuto slavnostní chvíli celé hodiny.

Rituály související s přípravou, slavnostním zapálením, péčí o hořící oheň i s chováním k němu však v českém skautingu, oproti většině zahraničních skautských organizací, výrazně ovlivnil woodcraft. Díky zajímavé syntéze prvků vycházejících z britského skautingu a myšlenek pramenících z okruhu kolem E. T. Setona (u nás dodnes působící Liga lesní moudrosti) bylo české junáctví obohaceno o romantický prvek, který dodnes silně rezonuje v mnohých oddílech právě v tak typickém obřadnictví souvisejícím se slavnostním ohněm.

Ohně na skautských akcích se tradičně dělí na slavnostní, poradní a veselé. Je samozřejmě velký rozdíl v jejich přípravě i průběhu. Veselý oheň nám má posloužit k zábavě. Často se jedná o jednoduchou pyramidu. Program zajistí zdatný kytarista, může být obohacen i scénkami z táborového života (některé scénky z minulosti oddílu jsou každoročním zpestřením programu veselého ohně). Naopak u poradního ohně oddíl rozhoduje o důležitých záležitostech dotýkajících se jeho budoucnosti, hodnotí věci minulé a plánuje další činnost.

Slavnostní ohně by vždy měly být mimořádnou událostí. Může se jednat o slibové ohně, ohně zahajující tábor/kurz, či naopak ohně závěrečné. U slavnostního ohně se oddíl může setkat s mimořádnou osobností/osobnostmi, je také vhodnou příležitostí k předání funkce vůdce oddílu apod.

Oheň slavnostní by měl být zapalován jen v ohništi pro něj určeném. Do ohniště by neměl vstupovat nikdo vyjma pověřeného ohnivce. Toto pravidlo je porušováno pouze při stavění slavnostního ohně. Typy slavnostních ohňů nebudeme v této příručce zmiňovat, lze je najít v běžně dostupné skautské i zálesácké literatuře. Funkce ohnivce je udělována vůdcem tábora či oddílu po zapálení ohně, mělo by se jednat o funkci čestnou a zaslouženou. Dotyčný sice přijímá řadu povinností, ale měl by být zároveň potěšen jemu svěřenou důvěrou. Důležité je umístění slavnostního kruhu, který by měl být mimo centrální prostor tábořiště, aby táborníkům nezevšedněl. Je zapotřebí o něj pečovat, patřičně jej upravit a udržovat v něm pořádek (popel uklidí následující ráno ohnivec, tím teprve jeho povinnosti končí).

Celý průběh ohně řídí obřadník laskavým, ale určitým tónem. Zapálení slavnostního ohně by mělo být hodné jeho významu, málokde již vidíme zapálení křesáním či třením dřev, nejčastěji jej zapalujeme podpalovákem (loučí, fagulí). Ten buď přináší obřadník již zapálený, nebo jej zapaluje od hořícího pobočného ohně. Rozhodně by nebylo vhodné použít sirku či dokonce zapalovač. Na našich táborech nejčastěji používáme zapálení jednou fagulí (mohou si ji předávat obřadníci jeden druhému) nebo několika (většinou čtyřmi) fagulemi za sebou.

V knize Táborový oheň (1947) autora Ferdinanda Foita, vycházející z meziválečné praxe skautských oddílů, je zmíněno několik junáckých zvyků u ohně. Spalovali ve slavnostním ohni například jména provinilců, když svůj skutek odčinili, dále pálili svá občanská jména ve chvíli, kdy přijímali skautskou přezdívku (dnes naopak často pálíme onu přezdívku). Polínko do ohně přikládaly zajímavé osoby a hosté, vždy při tom pronesli nějakou myšlenku, sdělení pro přítomné. Do zahajovacího slavnostního ohně sypali popel z posledního ohně na předchozím táboře. Dále například drželi tři minuty ticha – k tomu byli vyzváni vůdcem, který se poté každého z přítomných zeptal, o čem přemýšlel.

Obřady slibového ohně

Skautský slib by měl být spojený se silným prožitkem pro všechny přítomné, především pro slibujícího. I díky tomu by si měl uvědomit důležitost onoho okamžiku, význam osobního závazku. Den, kdy nováček slibuje, by měl být pro něj výjimečný, dotyčný by měl mít čas přemýšlet, mluvit o významu slibu se svým vůdcem i rádcem, podílet se na přípravě „svého“ ohně, vykoupat se před slibem v řece. Chvíle před slibem by neměly být uchvátané, hektické. Nováček by měl být slavnostně naladěn a zároveň by měl mít pocit jistoty (že mu vůdce pomůže či napoví, když bude potřeba).

Slib je většinou skládán do rukou vůdce oddílu či jiné významné osoby, přítomní jsou obvykle ostatní členové oddílu jako svědci důležitého kroku na skautské stezce dosavadního nováčka. Zvyklosti jednotlivých oddílů jsou samozřejmě hodně odlišné. Některé oddíly ke slibovému obřadu připouští pouze členy družiny slibujícího, kteří již mají slib složený, jiné naopak ze slibového obřadu dělají velkou show, na kterou zvou i rodiče a další příbuzné slibujících. Důležité je, že dotyčný by měl mít možnost se na slib vnitřně připravit a následně jej prožít (což může být stěží reálné za přítomnosti širokého publika).

Pro příležitost slibu skautů/skautek se často staví pagoda, mnohdy velká, osmiboká. Obřad by měl začínat krátce po setmění, všichni jsou oblečeni ve skautských krojích. Po slavnostním zapálení ohně a většinou také zpěvu kánonu „Červená se line záře“ vyzve obřadník (většinou vůdce oddílu či střediska) k spojení se v Gillwelský kruh. Z jeho úst zazní slova o důležitosti daného dne pro slibující, většinou také vyzve ostatní, aby zavzpomínali na svůj vlastní slib a vše, co se od jeho složení v jejich životech událo, případně jak jim slib změnil život. Ve většině oddílů každý slibující slibuje zvlášť. Důstojné je, když rádce oddílu či družiny každého nováčka usilujícího o složení slibu představí, zhodnotí jeho dosavadní zapojení do činnosti družiny/oddílu a požádá vůdce o to, aby mu umožnil složit skautský slib. Vůdce samozřejmě souhlasí a vyzve dotyčného k tomu, aby přistoupil. Nyní by se měl vůdce uchazeče o slib zeptat, zda je připraven složit svůj skautský slib.

Slova slibu jsou pronášena hlasitě za svitu hořícího ohně, slibující stojí před vůdcem (ideálně jsou oba natočeni bokem k ohni – otočení zády k ohništi může být považováno za urážku slavnostního ohně), případně po celou dobu vůdce tiskne jeho levici, pravou rukou zdraví oba skautským pozdravem (i ostatní stojí v pozoru a zdraví pravicí). Ideální je, když si vůdce a slibující hledí stále do očí. Skauti většinou slibují v prvním bodě na státní vlajku, při druhém bodě na Základy junáctví a v bodě třetím na vlajku oddílu (vztah k vlasti, skautingu i společenství mého oddílu). Buď na tyto symboly přikládají pravici (stále ve skautském pozdravu) nebo jsou symboly pouze přítomné v blízkosti slibujícího, někdy přímo v rukách oddílové rady. Následně vůdce pronese k slibujícímu několik vět, ve kterých jej přivítá v celosvětové skautské rodině, připomene, že skautem se člověk stává „navždy“. Na upomínku tohoto velkého dne předá dotyčnému slibový odznak, poté mu gratulují ostatní. Může zaznít pokřik jeho družiny, případně po všech slibech pokřik oddílu. Slibový oheň by měl být slavnostní až do konce, všichni tedy po slibu mohou usednout do kruhu kolem ohně a nahlas zavzpomínat na své sliby nebo například zhodnotit skautskou činnost posledních měsíců. Oficiální část ohně končí večerkou, slibující mají mít možnost se u ohně zdržet do jeho dohoření (možnost osobní reflexe obřadu mezi slibujícími a vůdcem oddílu, určitá forma vigilie).

Náměty spojené se slibem:

  • Slibující si po oficiální části ohně mohou svou slibovou lilii rovnou našít na krojovou košili (pokud není odznak na zavírací špendlík) za svitu ohně, aby ji měli na kroji již při zítřejším ranním nástupu.
  • Druhý den si před úklidem slavnostního ohniště mohou odslibovaní nabrat několik uhlíků ze svého slibového ohně. Dobré je, když oddílová rada na toto myslí předem a pro všechny připraví k tomuto vhodné nádoby opatřené například nápisem „Z mého slibového ohně – Den. Měsíc. Rok (datum)“.

Slibové obřady vlčat a světlušek se od těch skautských liší, bývají jednodušší, méně náročné, na přípravě slibového ohně se světlušky a vlčata nepodílejí (zvládli by to, ale je dobré s tím počkat až ke skautům). Před slibem vlčat je dobré zařadit Velké vytí s poradní skálou, a například formou scénky si připomenout situaci z Knih džunglí, ve které se za nové členy zaručil Baghýra. Stejně tak nyní smečka hlasuje o tom, zda nováčka přijme mezi sebe. Z poradní skály sestoupíme rovnou k připravenému slavnostnímu ohni, u kterého vlčata slibují.

Velké svícení

Pro tento večerní obřad vybereme pěkné a bezpečné místo s možností posezení. Den předem si vyrobíme lucerničky (světlušky si jich více váží, pokud si je zhotoví a nazdobí samy). Před obřadem světlušky připravíme na klidnou atmosféru, cesta na vybrané místo probíhá nejlépe v tichosti, každá světluška nese rozsvícenou lucernu. Na místě hoří malý oheň. Svoláme si všechny k sobě a společně si povídáme nebo je necháme chvíli samostatně přemýšlet nad položenou otázkou. Po chvilce jejich přemýšlení mohou obcházet jedna druhou a navzájem si přát, děkovat, krátce promluvit.

Po svém slibu mohou světlušky a vlčata navázat připravenou stuhu se svým jménem a rokem slibu na totemovou hůl roje/smečky – tím je stvrzeno, že do něj/ní patří. Snažíme se formu, obsah i použité symboly obřadů slibového ohně u mladších maximálně odlišit od toho, co používáme u slibu skautů a skautek (tuto záležitost je nutné koncepčně řešit mezi vedením oddílů, pokud děti přecházejí od vlčat ke skautům/od světlušek ke skautkám).

Výše popsaný způsob může být inspirací a vodítkem pro tápající, nikoli jediným možným popisem průběhu slibového obřadu. Ten se často liší oddíl od oddílu, což je velmi důležité pro vnímání oddílové pospolitosti. Některé oddíly slibují vždy na tradičním místě podstatném pro jejich existenci mimo letní tábor, případně v nějaký významný den – například 28. října.

Důležité je uvědomit si, že vše, co v rituálu používáme, musí mít důvod; např. proč jsou u obřadu přítomní jen ti, co mají slib, proč klade slibující prsty na vlajku apod. Je potřeba vše vysvětlit a pravidelně dodržovat. Dále je dobré písemně zaznamenat průběh obřadu v oddíle, aby se ustálila jeho forma. Členové si vše často pamatují do pro nás nepochopitelných detailů a mohou být zklamáni, pokud by něco „bylo jinak“.

Svojsík ve své Organizaci (1930) uvádí místo státní vlajky u slibu Palackého Dějiny národa českého. V Plajnerových Radostech junáckého roku (1946) autor popisuje, že slibující junák drží levou rukou cíp státní či oddílové vlajky a pravou rukou slibuje. Je zde také popsáno, že slibový odznak dostane slibující od zástupce vůdce oddílu. Celý slibový obřad ukončovali zpěvem státní hymny. Obřad skládání skautského slibu je pěkně vylíčen v prvorepublikové beletrii Jaroslava Nováka Skautská srdce (1921, 1935) v kapitole 38. Tato kniha byla vydána později za války a několikrát i po ní pod názvem Statečná srdce, zde je bohužel vzhledem k válečnému zákazu Junáka kapitola týkající se složení skautského slibu vynechána (další vydání – ani to z roku 1992 – se však již nevrátila k původnímu obsahu knihy, a tak v nich kapitolu popisující junácký slib hlavního hrdiny Černického neobjevíte). Kniha je v elektronické verzi ke stažení v eknihovně na www.skautskyinstitut.cz.

Vlastní tradice oddílu

Nesnažíme se z tradic a rituálů udělat všeobecně platné šablony pro všechny skautské oddíly. Právě naopak. Rozmanitost oddílových tradic napříč skautským hnutím je krásná. Právě menší či větší odchylky oddílů ve variacích jednotlivých zvyků a jejich pestrost pomáhají členům zažít jedinečnost svého oddílu a podporují pocit sounáležitosti a sblížení. Dobře vymyšlená a udržovaná tradice přináší pocit hrdosti na svůj oddíl a radost z toho, že do něj patřím. Jaká specifika má Tvůj oddíl?

Špatnou praxí je, když se na pěstování tradic zapomíná. Udržet zaběhlé zvyky pomáhá, když si je můžeme očima připomenout a když se můžeme v klubovně podívat na něco, co by připomínalo společné zážitky. Mohou to být fotografie z táborů, trofeje nebo diplomy ze závodů, deníky a kroniky.

Do oddílových tradic patří také

Obřady příjetí do oddílu, přestupní obřad vlčete ze smečky ke skautům, světlušky z roje ke skautkám, pokřiky a pozdravy, tradiční písně – oddílový zpěvník, zvláštní prvky na kroji, specifické táborové stavby – např. brána, každoroční akce, oddílová místa, přání k jídlu, tradiční pokrmy, oddílový slovník, obsah KPZ, vedení skautských zápisníků, oddílová měna (např. skautský oddíl v Boru i v Polici používal „mericy“ – latinsky BOR), …

Užitečné rady:

  • udržujte tradice živé, zároveň se snažte vytvářet tradice nové
  • všechny tradiční oddílové akce dobře dokumentujte (kroniky, fotoalba, weby, multimediální záznamy)
  • připomínejte si události a místa, která souvisí se skautingem i mimo váš region

Místa spjatá s formováním českého skautingu

Tradiční skautská místa, která stojí za to navštívit:

  • Orlovské lesy pod hradem Lipnice – místo prvních táborů, Wolkerův pomník.
  • Sluneční zátoka na Sázavě – tábořiště pražské Dvojky vedené Jaroslavem Foglarem – Jestřábem, místo setkávání Jestřábových obdivovatelů a pokračovatelů.
  • Skautská mohyla na Ivančeně – putování lze doplnit četbou textů z knížky Ivančena. Junácká legenda (Sobotka, 2006).
  • Praha: Svojsíkův hrob na Vyšehradě, Stromovka – místo konání “Slovanského jamboree” roku 1931 (účast 18 000 skautů), rodný dům spisovatelky a průkopnice dívčího skautingu Popelky Biliánové naproti Jedličkovu ústavu, Prokopské údolí – místo, kde ABS pořádal praktické ukázky táboření se svými žáky z žižkovské reálky, Celetná ulice dům č. p. 4 a roh Panské ulice a Příkopů – zde byl nacisty zastřelen 8. května 1945, pár hodin před koncem druhé světové války, 19-tiletý Hugo Sedláček – Minda, kapitán vodní Třináctky.
  • Junácká vyhlídka v Broumovských stěnách – místo, kde se skauti tradičně scházeli i v dobách zákazu Junáka.
  • Měsíční údolí u Vlašimi – tradiční místo konání lesních škol.
  • Skautská mohyla “Eliáš” u Jáchymova – místo bývalých komunistických lágrů.
< Skautská kronika v 21. století Jak zapojit historii do oddílového života >