Slib a zákon ve skautských osudech

Kapitola 15.

< Předchozí Další >

Pokud bychom vynechali skautský slib a skautský zákon, nemáme právo na existenci – skauting není jen volnočasová hra, ale výchova charakteru.“

Miloš Blažek – Merkur

Nabízí se tu skutečné pátrání po tom, co vlastně všechno zahrnovala láska k vlasti, odkud brala svou sílu a přesvědčivost. Nelze jistě opomenout mnohagenerační souručenství s těmi, kteří nás po staletí předcházeli a přispívali k tomu, co tvořilo národní bohatství našeho národa. Závazek vůči nim – stejně jako závazek vůči těm, kteří přijdou po nás, – jistě tvořil podstatnou oporu tohoto vlastenectví. A je pro nás zásadní otázkou i výzvou, kam se poděla a jak ji znovu nalézt, nebo čím ji nahradit.

S vyspělejšími účastníky lze hledat analogie mezi atmosférou 70. let a dneškem, zejména pokud se jedná o ohrožení ztrátou zaměstnání, šikanou či gangsterskou skupinou (vydírání podnikatelů apod.). Jak reagovat na situaci nespravedlnosti a ohrožování nevinných lidí? Riskovat i za cenu, že člověk bude nakonec sám postižen? Jakou oporu tu poskytuje náš slib a zákon?

17_manifestace

Slib a zákon jsou jako dvě dlaně, které nesou skautskou existenci, dávají ji oporu i tvar. Je v nich zkoncentrováno to, kvůli čemu má skauting smysl, kdo je skautem a kam jeho život míří. Jsou i odpovědí na to, proč skauting je i po století své existence lákavou perspektivou pro miliony mladých lidí a proč je skauting úspěšný.

Skautské desatero bývalo vždy chápáno jako životní cesta, ke které se člověk slibem zavazuje. Současně tu také vždy bylo určité napětí mezi ideálem a realitou života dané nejen tím, že slib bývá zpravidla skládán ještě v době dětství, tedy ve fázi života, která zdaleka ještě nemůže dohlédnout důsledek takového činu, ale i nároky, které skutečný život přináší. Na to už ostatně pamatoval sám zakladatel skautingu, když do slibu vřadil slova „jak dovedu nejlépe“. Jenomže ani to nám situaci moc neulehčuje, protože ono „jak dovedu nejlépe“ bude vždycky nakonec otázkou pro nás samotné: Opravdu bych to nedokázal lépe? Současně to ale ukazuje, že skauting je cesta, která k cíli může vést i přes různá bloudění, odbočky a návraty ze slepých cest. Podstatné ovšem je, zda se z toho člověk dokázal poučit natolik, aby jeho „jak dovedu nejlépe“, bylo příště skutečně lepší.

Historie 20. století nabízí na našem území skutečně intenzivní test nosnosti skautingu – a tím i věrnosti slibu a zákonu. Ještě dřív, než se na nejznámější etapy podíváme, abychom v nich našli svědectví toho, že i za krajně vyhrocených situací lze usilovat o naplňování skautských principů, nabídnu k zamyšlení jedno závažné hodnocení Svojsíkovo. Závažné to proto, že se týká doby, kterou jsme si většinou zvykli pokládat za „zlatou éru“ československého skautingu – totiž první republiku. Poslyšte tedy, co náš náčelník-zakladatel píše:

Jak pochodí dnes skaut-rytíř, gentleman, bude-li uplatňovat Baden-Powellův příkaz: „Konej to, co je na prospěch druhým a nikoli to, co je jen na prospěch tobě.“? Bude-li se snažit opravdu plnit tento příkaz, čeká jej těžký boj. A právě ti nejlepší a nejobětavější skauti to pocítí nejbolestivěji: Nejsou chápáni. Nevěří se v jejich idealismus. Jsou záměrně zesměšňováni, jsou i nenáviděni a potíráni, neboť zlí lidé vidí v nich nebezpečí pro sebe. A tak se stává, že poctivý, pravý skaut platí často svým zdravím, štěstím svým i svých milých a jejich dobré skutky a činy stávají se jim ne požehnáním, ale kletbou. A bojů bez konce, nezdarů i chvil plných úzkosti dočká se skautský idealista, pracující v pravém skautském duchu… Nemám tu na mysli přirozený boj života, který vychovává a kterým musí projít každý, ale lidskou zlobu, která ubíjí vše vznešené a čisté. Je naším úmyslem a smyslem naší práce připravit takový těžký život právě našim nejlepším odchovancům?

(Vůdce – orgán Svazu skautů a skautek RČS 1–2/1937, s. 9)

Tato slova se dají využít například k tomu, aby se posluchačům nejprve přečetla bez udání autora i doby a oni se měli pokusit o její zařazení: kdo a kdy je vyslovil. Pokud se poněkud „zmodernizují“ některé archaismy v koncovkách či slovosledu, snadno se může stát, že je posluchači budou umísťovat do let 50., 70. nebo i do současnosti. A právě v tom je pointa: být opravdu skautem – to nakonec vždycky vede k tomu, že se musí „plout proti proudu“. Nejen v dobách válek a podobných katastrof. Tehdy vynikne, že skautský slib a zákon není jen pěkně vymyšlený systém pro „hraní si na skauty“, ale opora pro životní směřování. Právě k tomu lze ve svědectvích shromážděných v rámci projektu
Skautské století najít spoustu dokladů. Ne vždy se hovoří přímo o slibu a zákonu, ale o tom, co je v něm obsaženo, k čemu vyzývá i vede, čím proměňuje život člověka. Zde je pro inspiraci několik typických vyjádření této skutečnosti (a můžete se pustit do hledání dalších):

Co mi dal skauting do života? Moc! V první řadě to byl vztah k přírodě, my jsme se vždycky učili, že se v přírodě má člověk chovat jako zvěř. Vztah k přírodě a poznávání přírody. Vztah k historii, k vlasti, k národnímu majetku. Ono to bylo posíleno tím, že jsme prožili válku. Nedovedu si představit, že by dneska patnáctiletá, šestnáctiletá mládež vzala kbelík s barvou a šla dobrovolně natírat po Blansku lavičky. Ale my jsme to dělali a rádi. Ke vztahu k lidem jsme zastávali krásné heslo: vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. Nosit starým lidem kabelu, to byla pro nás samozřejmost. Je zkrátka třeba, abychom se snažili držet se skautských hodnot. Žili podle zásad, ve kterých nás skauting vychoval, a pak jistě prožijete tolik krásných chvil jako já.

Božena Smáhová (Božula)

Hlavní poselství našeho oddílu nebylo ani tolik ve výletech, ceremoniích a dobrodružstvích. Řekl bych, že to bylo v tom slušném chování, že jsme byli kluci, co se slušně chovali.

Vladimír Dušek

Když člověk vzpomíná, co mu to dalo. Ta příroda, a pak, ty zákony – čestnost, pravdomluvnost a veselá mysl.
To si nesu do dnešní doby… To člověku dalo do života hodně.

Miloslav Dvorský

O rok později jsme skládali vlčácký či skautský slib, který nás zavázal být poctivým a čestným člověkem na celý život.

Vladimír Rogl

Poznání skautingu ovlivnilo celý můj život a změnilo mě samého. Skautem jsem chtěl vždy být. Změnil jsem se tímto k nepoznání.

Eduard Jarnost

Chtěla bych skautům vzkázat, aby to dělali tak poctivě, jako to dělali ti naši před náma, a aby se nedali zviklat tím, že je to zastaralý, že do dnešní doby se to nehodí, že v dnešní době musí mít člověk tvrdý lokty. Není to tak. Ta čestnost, ta poctivost se hodí do každý doby

Eva Tvrzníková

Myslím si, že hodně v těch lidech působil právě ten skautský duch, že nekoukali jenom na tu zábavu, ale že jsou vůči těm ostatním lidem nebo vůči té republice povinnosti, aby to trošku k něčemu šlo.

Marie Adlerová

Musí se na vás poznat i bez kroje, že jste něco jinýho. Nemluvíte hrubě, pomáháte, kde je potřeba pomoct, jste prostě sůl země.

Vlasta Macková

Připravte se na to, že nebudete mít v životě jen lehké chvíle. Jde o to, jak se k těm těžkým chvílím postavíte. Přeji vám, abyste prožili život tak, abyste se pak mohli v klidu každému podívat do očí.

Jindřich Valenta

Tato skautská věrnost slibu a zákonu „všedního dne“ je nezbytnou průpravou k tomu, aby člověk mohl obstát v situacích, kdy jde bezprostředně o život nebo alespoň o zásadní životní rozhodnutí, která budou mít nevratný a zásadní důsledek. Bez ní totiž člověku chybí jak schopnost něco opravdu vydržet, tak odvaha vystoupit z řady a nést za to důsledky.

Ve shromážděných svědectvích jsou to zejména tři typické situace:

Druhá světová válka

Vztah k vlasti vedoucí až k položení vlastního života, který byl konkrétním naplněním prvního bodu slibu …milovat vlast svou Republiku československou a věrně jí sloužit v každé době…, v dnešní době pro mnohé představuje již nepochopitelnou skutečnost. Shromážděná svědectví tu mohou sloužit jako důležití průvodci k odkrývání této v mnohém už zapomenuté a nezřídka i zesměšňované identity občanů předválečného Československa.

50. léta a komunistické pracovní tábory

Tady stojíme před situací značně odlišnou. Válečné hrdinství se opíralo o vlastenectví zakotvené jako první příkaz skautského slibu. Tady ovšem byl nepřítel uvnitř. Nepřijel na tancích jako okupant. Byl naopak významnou částí společnosti přijat dobrovolně jako směr nové, mnohem krásnější budoucnosti.

Co za těchto okolností nabízel skautský slib a zákon jako oporu k tomu vzdorovat násilnému systému, který v krátké době zavedl v zemi bezohlednou diktaturu? I když to tentokrát nebylo tak přímočaré, 58 / Slib a zákon ve skautských osudech jako v případě obrany vlasti, i teď skýtal slib a zákon – a zejména životní styl z něj vyplývající – významnou orientaci.

Záhy bylo jasné, že nový režim útočí na dvě zásadní skautské hodnoty, které logicky překážely novým mocipánům: smysl pro pravdu a přátelství. Systém založený na lžích a podněcující udavačství a infekci nedůvěry byl v ostrém kontrastu s tím, k čemu vedl skauting.

Jak už jsem začal o tom mluvit, to úžasný přátelství mezi lidmi, důvěra, je to úplně něco jiného než normální život nebo kamarádství, který … kamarádství je kamarádství, ale tady vzniká přátelství, to je vyšší stupeň. Když se ten člověk na někoho obrátí, tak mu pomůže. A hlavně to vidím teď, co pracuju mezi těma starýma skautama, já jsem z nich nejmladší, všichni jsou nad 80 let, dvěma je 77, takže když se s nimi člověk sejde, tak vypravují nebo vzpomínají, jsou nemocní, ale pořád s tím bojují a při životě je drží ta skautská myšlenka
a parta, se kterou se schází až do konce svýho života. Nemám čas zestárnout

Miloš Jón

Se staršími účastníky je vhodné pokusit se hledat důvody, kvůli kterým se každý totalitní systém dostává do konfliktu s pravdou a přátelstvím. Činí si totiž na pravdu monopol, protože potřebuje ovládat i myšlení lidí. Pravda ovšem nemůže být nikým takto ochočená, neboť je skutečností nás všechny přesahující. Je tím, co osvětluje náš rozum, abychom pravdivě poznávali. Nemůže tedy nikomu patřit. To je ovšem pro každé monopolní myšlení smrtelně nebezpečné. A z toho už nutně vede pro totalitní systém (jakýkoliv) cesta k užívání lži jako nástroje, jímž má být zabráněno ovládaným lidem v setkání se skutečností. Podobně nebezpečné je v očích totalitního systému i přátelství. Je totiž nejúčinnější obranou vůči tomu, aby se člověk stal bezmocnou figurkou na šachovnici mocných. Rozbíjení všech možných přátelských svazků bylo v praxi hlavní metodou totalitního režimu. Proto také zakázal všechny možné organizace, nebo je zcela podřídil pod svůj dozor, a tím je zbavil možnosti být prostorem pro důvěru, z níž přátelství vyrůstá.

Normalizace 70. let

Normalizační situace, jako důsledek okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy, přinášela zase něco podstatně nového oproti dřívějším etapám a tím i nového pro mravní rozhodování skautů. Předně šlo o specificky skautské otázky, které si museli jednak klást sestry a bratři zodpovědní za celou organizaci, jednak potom o otázky, které si prakticky musel položit každý oddílový vedoucí.

V tom prvém případě stálo před ústředními skautskými orgány rozhodnutí, jak dál pokračovat, když bylo zřejmé, že poměry Pražského jara, které vedly k obnovení Junáka, jsou po okupaci neudržitelné. Zásadní otázka zněla: Kam až se dá zajít ve snaze organizaci „zachránit“ aniž by se tím zcela kompromitovaly její morální zásady?

Se staršími účastníky je možné provést brainstorming a následnou analýzu motivů a důvodů, které byly pro snahu zachovat organizaci co nejdéle i za cenu velikých ústupků a kompromisů, i těch, které byly naopak proti tomu. Rozhodování přitom probíhá při stálém tlaku normalizačního režimu na zachování organizace, ovšem s naprosto změněným obsahem, která se bude veřejně a „svobodně“ distancovat od světového skautingu i od svých „pomýlených“ kroků z předokupačního období. Na druhé straně je 80tisícová základna, která s důvěrou a nadějemi hledí na své vedení a doufá, že najde nějaké záchranné řešení. U starších pamětníků pak podstatnou roli hraje představa, že se režim začne mstít a navrátí se perzekuce 50. let včetně vyvážení nepohodlných skupin obyvatel na Sibiř (dnes se to jeví jako obava naprosto nesmyslná, nicméně jí bylo určováno i rozhodování lidí, které určitě není možné pokládat za zmatené blouznivce).

Druhou rovinou, s níž se museli vypořádávat prakticky všichni, kteří přímo vedli děti, byla otázka: Co dál, když byl Junák rozpuštěn? Byla zde instrukce náčelníků „zůstaňte u dětí“, která se v praxi nejčastěji nedala naplnit jinak, než přechodem pod nově vytvořenou pionýrskou organizaci Socialistického svazu mládeže. Ve větších městech se posléze ukázala mnohem příznivější alternativa – vytvoření Turistických oddílů mládeže pod Československým svazem tělesné výchovy – ale ta nebyla k dispozici hned a hlavně ne všude.

Desátý bod našeho skautského zákona, který přikazuje být čistý v myšlenkách, slovech i skutcích, stanovoval sice dost jasné kritérium pro rozhodování, ale současně bylo zřejmé, že se mu dá dostát jen za cenu skončení prakticky jakékoliv činnosti (pokud by nebyla zjevně ilegální, což ovšem pro práci s dětmi bylo zase příliš nezodpovědné). A tomuto řešení zase bránila věrnost dětem, které doufaly, že budou moct pokračovat v nastoupené cestě skautingu.

Pokud jde o otázky, které přinášela normalizace i mimo vlastní skautské prostředí, ale které museli skauti řešit jako občané, studenti, pracovníci i rodiče, byl tu skutečně široký vějíř situací, v nichž člověk musel volit mezi rizikem ohrožení své kariéry a své rodiny na jedné straně – a rizikem zbabělosti a zrady i těch nejdůležitějších skautských zásad na straně druhé. Zejména dodržování 1. bodu skautského zákona bylo neustále podrobováno menším či větším ústupkům, protože celý režim byl založený na souhlasu se lží o „bratrské pomoci“. Zrádné bylo i to, že na rozdíl od 50. let se režim ani nesnažil předstírat, že mu jde o to, co si člověk myslí, ale jen o to, aby člověk vyjadřoval povinné projevy souhlasu. Budoval tak v lidech permanentní schizofrenii, kdy si člověk něco jiného myslel, něco jiného říkal mezi „svými“ a něco jiného mezi ostatními a často ještě něco jiného dělal.

Ještě se zaměřme na dva speciální případy, které dobře dokládají svědectví pamětníků a které současně ukazují důležitou úlohu skautského slibu a zákona.

Ten první bychom mohli nazvat: Není žádný nevýznamný bod skautského zákona. O důležitosti některých bodů – příkladně Skaut je pravdomluvný, je prospěšný a pomáhá druhým, je čistý v myšlení slovech i skutcích – se zpravidla nikterak nepochybuje. Ale ve stínu těchto „velkých“ bodů jsou jiné, jejichž význam není vždycky dostatečně doceněný. Z následující výpovědi je vidět, jak může být důležitý právě jeden z nich – Skaut je veselé mysli:

Přežít v kriminále a nepropadnout beznaději pomáhal nám, vězňům, hlavně humor, to byl lék. Já jsem byl také šiřitelem všelijakých (legrácek), a měli mne proto kluci rádi, že jsem vždycky vnesl kapku humoru do perspektivy, kterou jsme měli.

Miloň Kučera

Německá okupace nás motivovala k odporu vycházejícímu z vlastenecké povinnosti dané prvním bodem skautského slibu ‚Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době‘. A tak hlavní náplní aktivity našeho oddílu byla branná výchova

Po válce komunisté prohlašovali, že podporují rozvoj skautingu a že komunistická ideologie není v rozporu se skautskou. Dokonce jsem byl na týdenním školení skautů komunistů, kde do nás hustili marx-leninismus a večer jsme u táboráku zpívali skautské písně. Velmi mě pak zasáhlo, že komunisté, stejně jako předtím Němci, zakázali skauting a vedoucí skauty pozavírali za údajnou protistátní činnost. Nevěděli jsme, co to má znamenat, ale soudruh Gottwald řekl: ‚Straně věřte, soudruzi.‘ A já bláhově věřil.

Jaroslav Staněk

To, že po roce 1945 mohli v Junáku získat silnou pozici komunisté (podobně jako pak i v letech 1968–70), nepochybně souviselo i se specifikou skautského slibu v Junáku. Tedy slibu, který slibovali i všichni pamětníci, jejichž svědectví je shromážděné v archivu Skautského institutu. Na rozdíl od našeho současného slibu totiž neobsahoval žádný odkaz na 1. skautský princip (Služba Bohu) – nejvyšší instancí, k níž se skauti slibem zavazovali, byla Republika československá. To celkem dobře fungovalo, když byla naše vlast ohrožená zvnějšku. Ale v situaci, kdy linie morálního rozhodování nebylo možno vést mezi námi a vnějším nepřítelem, se ukázalo, jak podstatně chybí v našem skautingu vyšší hledisko, podstatně přesahující náš lidský svět.

I to byl jeden z důvodů k tomu, že jsme po roce 1990 svůj slib změnili tak, aby v něm bylo na první pohled patrné, že naše odvaha jít proti proudu a někdy i obětovat svůj život (třeba tím, že dáme přednost pravdě před kariérou či přátelství před bohatstvím) se může opírat o důvěru ve skutečnosti, které platí bez ohledu na to, jestli je někdo uznává nebo ne, a kterým nakonec bude platit i poslední slovo nad naším životem i dějinami světa.

< Příběhy jako symbolické rámce pro aktivity Příběhy pamětníků jako výchovný prostředek >