Předmluva

Kapitola 2.

< Předchozí Další >

Na svátek patrona všech skautek a skautů jsem byl v Uherském Hradišti coby bývalý mukl (Muž Určený K Likvidaci) hostem studentské konference o padesátých letech minulého století a o zvěrstvech, která nadělala KSČ za času své vlády. Součástí konference byl jednak dokument o obětech komunistů, který s pomocí studentů natočili jejich kantoři, jednak prohlídka smutně proslulého uherskohradišťského vězení, kde své vězně mučil ještě proslulejší Grebeníček starší. A nakonec setkání se čtenáři v nádherné Městské knihovně.

Na konferenci jsem byl podroben snad dvouhodinovému výslechu o čase svého věznění a – dá-li se to vůbec v takové souvislosti vyjádřit – měl jsem radost z toho, jak se ti 16–20letí studenti ptali a co chtěli vědět. Radost z několika důvodů: že se ptali zasvěceně a že z toho bylo cítit, jak moc chtějí vědět všechno o minulosti země, ve které se narodili a do níž patří. Jak i jim, narozeným ve svobodě, naskakuje husí kůže z ničení všeho, na co komunisté upřeli svůj nenávistný zrak. A samozřejmě mě taky potěšilo, že mezi studenty sedělo několik skautů a skautek. Jejich přítomnost byla pro mě inspirativní (dá-li se to tak nazvat) i tím, že – vlastně – jako skaut jsem měl při svém věznění a především při výsleších a jejich různých mučivých tělesných způsobech ve srovnání s jinými třídními nepřáteli komunistického režimu velkou výhodu: byl jsem připraven. Najednou jsem úžasně využíval všeho, co jsem se už jako vlče a pak jako skaut naučil. A přidal-li jsem k tomu vírou danou jistotu, že to přečkám a že se věci stejně jednoho dne obrátí k lepšímu, nemělo to chybu, jak se teď říká. Když jsem pak v uranových lágrech potkával další skauty, jejich paměť na časy výslechů byla tatáž. Kromě toho jsme – asi – měli v očích cosi, co nás navzájem identifikovalo. Něco jako kód. Kód skautství, chcete-li.

Píšu tuhle předmluvu ke knížce, která chce být skautským vůdcům pomocníkem v nezapomínání, nebo jak to nazvat. A právě tohle nezapomínání by mělo v sobě nést i zkušenost těch, jimž jejich skautství bylo mnohdy jedinou obranou proti ničivé totalitní touze likvidovat v lidech cokoliv, co podporovalo jejich vzdor a odhodlání nekleknout si a ohnout páteř. Některé zkušenosti se samozřejmě probírají k životu pomaleji než jiné – možná proto, že si myslely, že je nebudeme potřebovat. Nebo že už nejsou moderní. Jako třeba význam každého slova skautského zákona, skautského slibu. Taková ošoupaná, omletá slova jako pravda a čest a věrnost a pomáhání a úcta a všechna další najednou znovu nabývají na důležitosti. Kdo by to řekl? Máme je totiž v sobě. Jen je vzbudit.

jira-stransky

Za sebe přidám ještě něco, co taky patří do kodexu skautství: MŮŽEŠ-LI UDĚLAT RADOST, MUSÍŠ.

Jíra Stránský

< Úvod Jak se v příručce vyznat? >