Vietnamský příběh tisíce a jednoho troubení

Barbora Schneiderová July 10, 2017

Tři týdny, tři holky, prosluněný i propršený Vietnam. Tedy přesněji Vietnamská socialistická republika. Plánovat téměř měsíční cestu po zemi ve tvaru nudle a o rozloze 330 tisíc km čtverečních půl roku předem znělo jako dobrý plán. To se ale samozřejmě nestalo. Náš plán projet Ho Či Minovo město – navštívit vesnici Thanh Hoa a tam prarodiče jedné z nás – dojet do Hanoje – stihnout jeden z divů světa Ha Long – a moře v letovisku Nha Trang – vznikl zhruba dva týdny před odletem z pražského Terminálu 1.

Do výbavy jsme přibalily 1 ks dívky, která má ve Vietnamu prarodiče a zná jazyk, ve kterém neumím říct ani „dobrý den“. Třeba nás nevezmou na trzích na hůl.

Nicméně trojici kromě mě doplňuje ještě kamarádka, která už druhým rokem studuje v Anglii, tudíž nezvládá vedra. Možná znalosti vietnamštiny využijeme spíše k hledání nemocnice, až se Bára the british girl z toho čtyřicetistupňového vedra zblázní.

Napsáno ve Vietnamu: 1. díl

Naší první destinací se na tři dny stává Saigon, tedy Ho Či Minovo město. Nenechte se zmýlit, pán shlížející z každé vietnamské bankovky se narodil v Hanoji.

První vzduch po 22 hodinách cesty je brutálně horký a vlhký. Ale také přináší absolutní štěstí z toho, že jsme konečně tady. A protože máme s sebou Vietnamku, máme samozřejmě i tunu známých asi v každém koutu téhle země. Tím se pro nás ulehčuje zdejší život zhruba o 350 %.

Po dni v letadlech a na letištích se potřebujeme dostat do našeho ubytování, které jsem měla na starost já. Asi právě proto míříme do jednopokojového bytečku, který má pro nás tři jen jednu manželskou postel – za to je vyveden v kouzelném hippies/boho/prostě barevném stylu a ty zdobné a bezúčelné klece na stropě jsem prostě nikdy neměla šanci odmítnout.

Všechny tři dny se po Saigonu přesouváme taxíky, většinou s otevřenou pusou. Většinou kvůli strachu, který na nás jde z totálně nepřehledné vietnamské dopravy – jeden směr, druhý směr, stejně to střihnou do protisměru, alespoň se skútrem. První poznatek: existuje spousta druhů troubení.  Pozdrav, hlášení „jedu“, hlášení „stůj/jeď/brzdi/uhni/odbočuji“ a tak dále. Mým nejoblíbenějším je troubení při jízdě v protisměru, které říká “uhni”.

Také se snažíme pochopit zvláštní a jedinečné kouzlo tohohle města. Chudí lidé, děti prodávající a žebrající (prý ať jim nic nedáváme, pracují pro mafiány a zůstane jim jen 20% výdělku – ne, stejně je neumíme odmítnout), psi potulující se po ulicích, vychrtlé kočky, spousta prostitutek na ulicích i v barech – vždy poblíž cizinců. A vedle toho bydlíme v krásném minibytě přes Airbnb a kamkoliv potřebujeme, jezdíme přes Uber taxíky. Prostě střet. Samo město ještě neví, kam jde – co ztratit, co si nechat – ale hýbe se a mění extrémně rychle –  a to ne jen v ulicích.

Bilance: Britka nemocná, v peněžence mám 8 milionů, pořád prší, a musíme platit v přepočtu 1,- Kč za výtah do osmého patra, protože Vietnamci vydělávají na všem.

P. S. Jedna česká koruna je v přepočtu zhruba 1 000 vietnamských dongů.

P. P. S. Už umím říct „ano“, „dobrý“ (jídlo) a „ne“. Takže většinou uctivě pokyvuji hlavou a nosím úsměv od ucha uchu a radši neříkám nic.

P. P. P. S. Nic jako přechod neexistuje. Čekáte na zelený signál a pak se zaťatými svaly a komentářem typu “žiju, žiju, pořád žiju” přecházíte mezi motorkami, auty a autobusy. A to jsem si říkala, že mám trénink z marocké dopravy. To byl jen předkrm! A kdo se naučí řídit ve Vietnamu, naučí se to všude.

P. P. P. P. S. Kostel na fotce, který se tu zdá být omylem, je tu schválně. To je saigonský Notre Dome, který tu po Francouzích zbyl.

Barbora Schneiderová

(*1996) je studentka novinařiny a Divadelní vědy na FF UK. Přesto ji ale zajímá všechno a všude. Otázka je, co dělat dřív - a tak se snaží cestovat, poznávat lidi a ochutnávat svět kolem sebe. Také se snaží a bude dále, aby lidé všeho věku neztráceli chuť číst - třeba právě blog Skautského institutu!