V dračím údolí s Jamesem Bondem

admin July 17, 2017

Pořád jsme na tom stejně. Hai Yen se nás marně snaží naučit zdravit a děkovat ve vietnamštině. Je to trochu složitější, zaleží totiž vždy na tom, s kým mluvíte (s osobou mladší než vy, stejně starou, mladší než vaši rodiče, starší než vaši rodiče nebo ještě starší než starší než vaši rodiče). Věřím, že až přijde na odjezd, už si to budeme pamatovat.

Baruš je čím dál tím víc fascinovaná při jízdách autem nejen proto, že objevuje nové a nové typy troubení, ale i proto, že si zamilovala vietnamský pop. Mně je pořád špatně a vyhledávám na internetu příznaky malárie, aniž bych měla jediný štípanec.

Vietnam: 2. díl

Po Ho Či Minovo městě přelétáváme na vesnici, která je na okraji města Thanh Hoa. Poznáváme vesnický život v tom pravém slova smyslu. Ubytované jsme to totiž přímo u Yen příbuzných a máme štěstí, že obě části její rodiny (z otcovi i matčiny strany) od sebe žijí zhruba dvacet minut jízdy autem. Připadáme si hodně důležité. A to nejen protože se o nás Yen prarodiče, tety i strýci starají jako o vlastní, ale i proto, že nám každá druhá Vietnamka závidí hezkou bílou pleť.

Není tady jen jedním z ideálů krásy, ale stejně jako dlouhé nehty důkazem bohatství a blahobytu.

Ačkoliv s Baruš vidíme, že jsou Yeniny prarodiče v mnoha ohledech podobní těm naším, je tu pár aspektů, které nás nepřestávají udivovat. Například to, že nám babička teprve před pátou projížďkou na kole rozdává každé po dvou listech. Ty nám mají na cestě posloužit jako ochrana proti zlým duchům. A při odjezdu z vesnice do Ha Longu nám chce do kufru přibalit ještě česnek.

Do Ha Longu se přesouváme dálkovým autobusem, kde polohovací sedačky ve třech řadách o dvou patrech připomínají postele z kouzelnického autobusu z Harryho Pottera. Na pobřeží Ha Long trávíme celé tři dny. Hned druhý den nasedáme na loď a projíždíme mezi ostrůvky v Ha Long Bay, které prý podle legendy v zátoce ocasem vyšlehal drak. Proto název města v překladu znamená místo, kde se drak zanořuje do moře. Naštěstí pomalu přestává pršet, stejně se ale na mokrých schodech do krápníkových jeskyní cítíme vratce. Stejně tak se určitě cítil Pierce Brosnan, když tu před dvaceti lety natáčel Jamese Bonda.

Řítíme se dál, a to do hlavního města. Jsme v něm obklopené jezery, a navíc nás ze všudypřítomných obrazů sleduje Ho Či Min. Stát frontu u jeho mauzolea by nám ovšem zabralo skoro celý den, proto měníme plány. Navštěvujeme Chrám literatury a vodní loutkové divadlo.

Když se ale po třech dnech blížíme k hanojskému letišti, abychom se na naší cestě posunuly dál, mám pocit, že víc nám z Ho Či Minova rodiště v hlavě utkvěla psí kavárna, než turisty vyhledávané památky.

Barbora Viletová