Slovenské hory versus bramborové knedlíky

admin July 3, 2017

Souvislé hřebenovky, hluboké propasti, dalekosáhlé výhledy, skály pokryté zelenou přikrývkou a divokost ukrytá v místní flóře. Za sedmero horami, sedmero řekami… a přitom to tak daleko neni. Spíš jen tak kolem pěti hodin autem. Tedy – to všechno, a ještě trochu víc jsou slovenská pohoří, konkrétněji Malá Fatra a Nízké Tatry.

Napsáno na Slovensku: 1. díl

No a jasný, teď přijde něco jako: „Ale Slovenské NEJ je přeci ve Velkých Tatrách, přeci ten Gerlachovský štít a doliny a“ – tak hele, klídek, jo. Podle mě je to takhle: Horská krajina se v hledáčku „nej“ vždycky neměří jen podle toho, kam až sahá a jak je co vysoký. „Nej“ může být taky malebná krajina, rozhled na nekončící hřebeny a celkově na pohled moc příjemné křivky matky přírody, která je mimochodem pěkná divoška (ti medvědi, rozeklané skály, temné jeskyně… našlo by se toho víc).

A tím nejlepším příkladem toho všeho je právě Malá Fatra. Takže pokud se mě ptáte, jestli vůbec může vedle Gerlachovského štítu (nejvyšší hora Slovenska, 2 654 m) z Velkých Tater obstát i jiné slovenské pohoří, tak říkám, že to teda jako s klidem může.

Diplomaticky bych chtěla říct, že Česká republika i Slovensko má vždycky něco víc a něco míň. No a v případě hor… řekněme, že Slovensko je jako jedno z dvojčat, které do sebe nasálo těch živin o trochu víc (tak to prostě je). Když stojím na vrcholku nejvyššího bodu Malé Fatry – jmenuje se Veľký Kriváň – přijde mi, že to, co vidím, někdo musel před pár vteřinami namalovat. Dostanete se sem nejdřív lanovkou, která začíná nedaleko obce Terchová, pak musíte zdolat pár set metrů po hřebenu nahoru, a je to – stojíte ve výšce 1709 m a můžete se kochat pohledem na všechny světové strany.

Trochu mi to připomíná některé představy filmových tvůrců, když chtějí ve scénách nějakým způsobem zobrazit ráj. Stezky, které lemují jednotlivé vrcholky pohoří, vedou skrz nebe a všudypřítomná zeleň jaksi zklidňuje a zpomaluje myšlenky člověka, jindy tak hektické. Teda když se člověk nekoukne dolu na sráz hned pod svýma nohama. To by byl hodně hektický pád dolu. Taky si někdy představujete, jaké to může být, uklouznout a padat dolu a…? No, tak to je asi vše k těm mírumilovným myšlenkám.

Bylo by celkem bez problému šplhat po horách a prozkoumávat další vrcholky malebné krajiny, nebýt babičky Míly (70 let), u které jsme s mým spolucestovatelem ubytovaní. A proč?

„Bára,“ povídá, „sníš sedm knedlíků nebo osm?” (Já sním většinou tak tři.)

„Když nebudeš moct sníst ty vdolky teď, nech si ty zbylé dva na potom. Kde je ta šlehačka? Už ji mám. Tady na tom vdolku ti ještě trochu přidám, ono se to rychle vsakuje.”

„Tlačenku jíte? Jestli ne, tuhle budete, ta je jiná než ostatní. Hned vám nandám.”

„Jdete na výlet? Dobře, dobře. Dám vám s sebou malý krajíc chleba na cestu.” (Následně přináší sedm pořádných krajíců, jeden silný jak prst obra). Všechno dopadá tak, že když vracíme prázdné talíře, přítel se drží za břicho a němě na mě artikuluje: Utíkej.

Jako by vůbec šlo utíkat. Zkrátka – je těžké snažit se kamkoliv  dojít, byť na lanovku, která překoná 750 m převýšení za pár minut, když máte neustále přecpané žaludky.

Ale co. Ze Slovenska si odnáším recept na nejlepší maliny se smetanou a nezapomenutelný pohled na divokou krajinu v oblacích.

Barbora Černá

Barbora Černá (*1995) je studentka žurnalistiky, věčná pozorovatelka a herečka. Má ráda dobré jídlo, knihy a letní déšť. Své příběhy zapisuje do knížek, které schovává v šuplíku. Líbí se jí film Lepší už to nebude, dobrodružství na cestách a klučičí úsměv.