Slam poetry? Sami nevíme, co to je, ale s každým dalším výstupem se k tomu blížíme, říká Anatol Svahilec

Barbora Schneiderová May 9, 2017

Anatol Svahilec, občanským jménem Václav Šindelář, se věnuje slamování již tři roky. Od doby, kdy se – jak říká – překulil z hlediště na jeviště – získal titul mistra republiky a se svými výstupy jen v Česku objel padesát měst. O tom, co tento žánr vystupování vlastně obnáší, ale i o jeho specifických českých rysech a Svahilcovo zkušenostech vám přínášíme rozhovor. Na vlastní kůži pak můžete slam zažít na pavlači Skautského institutu ve čtvrtek 11. května – událost na facebooku zde.

Dá se slam definovat jediným slovem?
Nerad bych se dopouštěl nějakých klišé, takže asi ne. Slam se musí zažít, má spoustu různých podob. My sami, kdo se mu věnujeme, s oblibou říkáme, že nevíme, co to je, ale s každým dalším výstupem se k tomu blížíme. S tím souvisí, že každý to dělá po svém – tak, jak si myslí, že by měl slam vypadat, a právě proto je tak barevný.

A konkrétně vypadá jak?
Přesná definice pak říká, že jde o soutěžní performativní žánr přednesu autorské poezie. Založil to Mark Smith ve Spojených státech jako opozici autorskému čtení – do umění najednou vstupují sportovní body, protože každý výstup diváci hodnotí. Jinak je rámovaný dvěma pravidly: to, co performer říká, musí být jeho autorským textem. Druhým pravidlem je, že nesmí využívat kostým ani rekvizity. V závorce je také časový limit tří minut, ten se ale nedodržuje všude, spíše na soutěžích.

Říkáš, že má slam spoustu podob, můžeš to nějak upřesnit?
V českém slamu jsou znatelné proudy dva – jeden klasičtější, tedy přednes dopředu připraveného psaného textu – performer ho může číst z papíru, nebo se ho naučí nazpaměť. Sám patřím mezi ty, kteří si ho doma napíšou a zapamatují. Český slam ale vyprodukoval dost unikátní věc, kterou je improvizovaná větev tohoto žánru.

Improvizovaný slam je vyloženě česká záležitost?
Z mého pohledu ano, improvizace je něco, v čem si Češi přímo libují. Mám možnost to porovnat se slamery ze zhruba 25 evropských zemí, ale potkal jsem i americké, kanadské a jordánské, u kterých jsem improvizovaný výstup nikdy neviděl. Někteří čeští zástupci improslamu nějak přesvědčili širokou veřejnost, že je tenhle žánr na improvizaci založen. Diváci jsou pak hrozně překvapení, když to máme připravené, nebo si to dokonce dovolujeme číst z papíru.

A jak moc se tyto dvě větve prolínají? Znamená to, že když slamer improvizuje, nebude nikdy vystupovat s předem připraveným textem?
Někteří tak nějak proplouvají mezi obojím, například Honza Dibitanzl nebo Adeladla přechází z improvizace i do textu, ale je jich jen pár. Český slam se převážně rozděluje na dvě křídla. Nyní už je v Česku patnáctým rokem, ale když se rozjížděl, improvizátoři měli jasnou převahu. Dnes už to spíš vypadá, že převažují textaři.

Legendární klub Fléda

Kdo probral slam k životu v Česku?
Prvotní impuls přišel od Jaromíra Konečného – za totalitního režimu emigroval do Německa, což je opravdu spolu s Rakouskem taková evropská slamerská velmoc, situace je tam úplně jiná. Je tam součástí každodenní kultury, objevuje se v televizi, lidé jsou na něj více zvyklí. Konečný se slamu v Německu účastnil, stal se mistrem Bavorska.  Přišlo mu líto, že se mu v Česku nikdo nevěnuje a spojil se s lidmi z festivalu Divadelní Flora v Olomouci. Tam uspořádal první dvě mistrovství republiky. Následně se finále republiky ve slamu přesunulo do legendárního klubu Fléda v Brně. Nakonec se fenomén slamu rozrostl do takové velikosti, že na mistrovství v něm chodilo několik stovek lidí. Od roku 2003 si drží kontinuitu, začaly se také navazovat kontakty se zahraničím.

Jak situace vypadá dnes?
Myslím, že v posledních pěti letech se směr slamu lehce mění. Je to záležitost, která je svým způsobem propojená s literaturou, což pomáhalo i v propagaci – zajímalo to literární časopisy a podobně. Dnes se spíš než literární skupině podobáme kapele, jezdíme po regionech, po hudebních klubech, a lidi s tímto žánrem seznamujeme. Všímá si nás více produkčních a kulturních promotérů. Slam podle mě úspěšně proniká do děr a skulin českého kulturního prostoru, zároveň je stále nějak propojen se zahraničím.

Existuje nějaké tvrdé jádro slamerů, které má na tyhle věci vliv?
U nás se stalo to, že žánr srostl se značkou, tedy se Slam poetry CZ. Pod tou lidé organizují mistrovství republiky, regionální kola, starají se o Facebook. Šéfové českého slamu Bob Hísek a Petr Kůs dokázali ve svých městech, tedy Olomouci a Plzni, vytvořit svébytné slamové scény. V Praze je samozřejmě nejvíc slamerů, co se počtu týče. Pravidelně se ale akce dějí jak v Praze, tak v Plzni, Olomouci a Brně. Za těmihle lidmi pak stojí řekněme druhá linie, což jsem i já. My se staráme o regionální produkce – hledáme místa, kde by se dal slam pořádat, kde je potencionální publikum. Jsme schopní objíždět nejrůznější kouty naší republiky. Sám si vedu takový slamový sešit, kam si zapisuju místa, kde sem vystupoval – když počítám jen ta v Česku, mám jich ke dnešku padesát.

Překulení z hlediště na jeviště

Jak ses ke slamu dostal ty?
Můj kamarád a slamový kmotr Mručivák, občanským jménem David Hynčík, říká, že u mě nastalo překulení se z hlediště na jeviště. V roce 2012 jsem se v Plzni šel podívat právě na něj a celá ta věc mě uhranula. Svůj první slam jsem absolvoval až v roce 2014 po maturitě. Tenkrát nám přestal fungovat divadelní soubor, nechodil jsem na vysokou školu, tak jsem neměl do čeho píchnout. Rozhodl jsem se proto vystoupit, protože jeden text se mi skládal v hlavě a poněvadž jsem potřeboval druhý, vytáhl jsem sloh ze střední školy. Ze všech zúčastněných jsem se umístil na čtvrtém místě. Tomáš Kůs, který stojí za plzeňskou produkcí, mě pozval znova a od té doby jsem ze scény nestačil zmizet.

Co bylo dál?
Půl roku poté jsem jel na první mezinárodní výstup na Slovensku. A ještě ten samý rok, což byla pro mou budoucnost největší vzpruha, jsem zvítězil na republikovém finále v Brně. Hodně mi to pomohlo, navíc si mě jako mistra republiky začali lidé více všímat. Dalším důležitým momentem bylo spoluorganizování slamové exhibice v Nymburku.  To byl impuls pro to, abych vůbec začal regionální výjezdy iniciovat. Nechci znít namyšleně, ale z českých slamerů absolvuju výjezdů po republice asi nejvíc. V současné době mám za sebou slamerské turné, jel jsem výstupy každý večer v kuse dvanáct dní.

Víš, kolik je vás celkem?
Těch, co jezdí po republice, je zhruba 30. Permanentně to osciluje, někdo odpadává, noví lidé přicházejí, hodně se to mění.

A ti noví slameři jsou případ Skautského institutu?
Je. Dramaturgicky jsem to koncipoval tak, že účastníci už mají svou slamovou premiéru za sebou. Ale jsou to performeři, kteří si podle mého zaslouží více příležitostí, chtěl jsem, aby se ukázali. Jsou to lidé, které není možné vidět na velkých exhibicích. Jde o to, aby se ti lidé otrkali, my říkáme vyslamovali.

Slam už ale nejsou jen výstupy před lidmi. Sám si své texty vydal v knize pod názvem Emu mele maso. Nestává se tím ze slamu poezie, proti které se jako žánr původně vymezoval?
Primární rozdíl spočívá v tom, že se poezie píše, aby byla čtená. Slam se píše, aby byl slyšen a viděn, předváděn. Kniha ho posouvá dál, je to takový druhý plán. Ale já se za básníka nikdy nepovažoval a ani nechci, žádnou báseň jsem nenapsal.
Ve slamu je právě důležitý princip bodování výstupu publikem. Je to soutěž a tak by to mělo zůstat. Některým slamerům se tenhle princip nelíbí, přijde jim to moc dravé, ale to je podstata toho žánru.  Nejde o to primárně, bez bodů by to ale nebyl slam, pouze prapodivná přehlídka existencí.

Barbora Schneiderová

(*1996) je studentka novinařiny a Divadelní vědy na FF UK. Přesto ji ale zajímá všechno a všude. Otázka je, co dělat dřív - a tak se snaží cestovat, poznávat lidi a ochutnávat svět kolem sebe. Také se snaží a bude dále, aby lidé všeho věku neztráceli chuť číst - třeba právě blog Skautského institutu!