Padající hvězdy a úprk po italsku

admin September 28, 2017

Do hrnečků ráno čaj a kafe, večer pivo a víno. Přesto, že půlměsíční cestování po italských horách začalo vykazovat některé rutiny, o kterých by se nedalo říct, že jsou nepříjemné, každý den se lišil náplní i místem, kde jsme ho prožívali.

Napsáno v Itálii – 2. díl

Jak už jsem psala v textu o Slovensku, bůh počasí je v horách dost náladový. Vedro, zima, déšť, dusno, vítr, bouřky, nebe bez mráčků – všechny tyhle projevy náladovosti se dokázaly vystřídat během jediného dne.

Když se počasí nakonec ustálilo do třídenního pršení, trochu to překazilo naše horolezecké plány. Jeden den, ve skalách blízko jezera Lago di Garda, začalo pršet například přesně v momentě, kdy jsme nahoru akorát dotáhli lano i vybavení. Jedna lehčí trasa však byla z větší části schovaná v převisu skály, což mi přineslo zkušenost zalézt si i za nepříznivého počasí. Hledat vhodný chyt na kluzké skále je ale pocit, který člověk nechce zažít moc často.

V posledních pár dnech nás zima vyhnala ze severu dál na jih, díky čemuž jsme se rozhodli strávit večer v romantické Veroně. Narazila jsem zde na desítky párů, které mířily pod údajný balkon Julie, aby zde společně napsaly zamilované vzkazy. Město se pyšní tragickým příběhem Romea a Julie, a turisté nejspíš rádi ignorují spekulace, že původ literárních postav je od Verony ve skutečnosti na míle daleko.

Mně mnohem romantičtější připadaly padající hvězdy, které jsme o den později pozorovali na hoře v horském městě Fai della Paganella. Fakt, že jde ve skutečnosti o srpnové perseidy, tedy kometární meteorický roj vzniklý z komety 109P/Swift-Tuttle, tomu na kráse vůbec neubral. Perseid jsem viděla 14 a pokaždé si přála to samé, tak to třeba zvýší pravděpodobnost splnění. Napsala bych co, ale znáte to – jakmile se to vyzradí…

Zmatené poklepávání na stěny stanu

Z míst, které jsme v Dolomitech procestovali – Lago di Molveno, San Lorenzo Dorsino, Lago di Cavedine, Lago di Garda a ještě pár dalších – považuji za nejkrásnější Lago di Braies, kde jsme strávili poslední dva dny naší cesty. Jezero leží zhruba v 1500 metrech nad mořem, je nádherně azurové a střeží ho vysoké hory, které jsou podle legendy bránou do podsvětí. Ať člověk věří legendám nebo ne, magii tohohle místa propadne snad každý.

Jedinou nevýhodou je turistický přetlak. Autem se dá dostat po silnici 47 skoro až k jeho okraji, konkrétněji k hotelu, který je zde jediným ubytovacím komplexem. Když jsme přijeli pozdě večer na obrovské prázdné parkoviště, ležící před hotelem, a nevšimli si žádného poplatku, postavili jsme stan hned vedle auta. Nepříjemné překvapení nastalo až ráno, kdy nám pomatený hlídač parkoviště klepal na stan a my se probudili do moře aut, které se kolem nás během deseti minut vytvořilo. Nakonec jsme slíbili, že během deseti minut odejdeme, auta jsme zaparkovali po cestě dole a k jezeru si 40 minut pěšky došli. Zažili jsme hezkou procházku a ušetřili spoustu eur za předražené parkování.

Co dodat na závěr? Snad jen, že pro nádhernou přírodu i zážitky se nemusí cestovat tak daleko. Strávit půl měsíce toulkami po severní Itálii přineslo spoustu dobrodružství. Tak zas někdy.

 

Za krásné fotky vděčíme fotografovi Pulse Peatonovi.

Barbora Černá

Barbora Černá (*1995) je studentka žurnalistiky, věčná pozorovatelka a herečka. Má ráda dobré jídlo, knihy a letní déšť. Své příběhy zapisuje do knížek, které schovává v šuplíku. Líbí se jí film Lepší už to nebude, dobrodružství na cestách a klučičí úsměv.