Nevlídný bůh počasí a kanec

admin August 21, 2017

Upozornění číslo jedna: Tenhle text je trochu delší.

Upozornění číslo dva: Je to spíš krátký příběh, v němž si ze mě příroda dělá trochu šoufky.

Napsáno na Slovensku: 2. díl

Když jsem ve svém minulém textu srovnávala Velké Tatry s Malou Fatrou, zapomněla jsem na něco, co pohoří naopak docela pěkně spojuje. A to bůh počasí, který je teda pěkně náladový. Hlavně v horách.

Vydáváme se na další výlet, tentokrát na západní část hřebenovky. Cestou k lanovce mi najednou naskočí husí kůže, a zmateně se rozhlédnu kolem sebe, než se podívám na horu a dojde mi, co způsobilo náhlou změnu. Slunce, které mi do teď pražilo do zad, se schovalo za mraky. No dobrá. Těsně před tím, než nastoupím do lanovky, zaslechnu útržky rozhovoru rodiny Slováků:

„Janko, pozri, vyzerá to, že príde búrka.“

„Ále, nie… To sa rozfúka,“ bezstarostně odpovídá Janko.

Nikdo z nás si v tu chvíli neuvědomil, jak moc se Janko mýlil. Nerozfúkalo se totiž vůbec nic.

Když přetočím čas o pár desítek minut dopředu, vypadá to asi takhle: přivírám oči před protivným dešťo-větrem, choulím se mezi křovím v mírném svahu pár metrů pod vrcholem západní hřebenovky, pláštěnka, která vypadá jako mozkomoří plášť ze světa Harryho Pottera, sotva pokrývá můj batoh. Když proběhne intenzivní diskuze o tom, co bude dál, rozhodneme se vrátit zpátky k lanovce – nevidíme nic. Zhruba v ten moment přichází krupobití, které rapidně zvyšuje rychlost našeho sestupu. Takže tak – túra se mění ve zběsilý úprk do přístřeší.

Není to déšť, ale nejspíš voda z konve, kterou na nás někdo leje. Není vidět nic, kameny kloužou a nebe (kterému jsme ve dvou tisících metrech tak nějak blíž) začíná hřmít. Když zcela promočení dobíháme k lanovce, na dně batohu je jezírko, ve kterém místo lochnesky plave promočená peněženka i se všemi bankovkami a doklady uvnitř. Foťák zázračně přežil. Tak aspoň něco. Když se však chceme dostat dolů, správce nám tvrdí, že to nepůjde – lanovka je dočasně uzavřená. Kvůli bouřce. Jako bych v duchu viděla Murphyho, který se usmívá…

Když jsme se konečně dostali k autu, zjistili jsme, že nemáme moc věcí na převlečení. U babičky Míly proto z auta vystupuji jen ve spodním prádle s mokrým batohem na zádech a nejistě oplácím pohledy místních lidí.

Když pak jedeme autem směrem do Čech, brynza s pivem poskakují v cestovní ledničce a my hledáme vhodný les. Chceme strávit jednu noc ve stanu a další den navštívit aquapark na Moravě. Jé, to musí být hrozně super, stanovat takhle v přírodě. Na tuhle větu si vždycky ráda vzpomenu, když se mě někdo ptá, jak to bylo s tím kancem. A jak že jsme to tedy suprově tábořili?

Když už se snesla noc:

0:30 Kolem stanu chodí nějaké zvíře (asi pes) a někdo na stan svítí baterkou. Správně. Člověk v půl jedné ráno u našeho stanu uprostřed lesa. Je to myslivec? Pytlák? Vrah?

 

Kolem 1:00 Cizí člověk je už necelých 30 min pryč a těsně vedle stanu proběhly srny. Podle mě to málem napálily do stanu.

 

2:00 Maniak s baterkou se vrátil. Jestli nás chceš vykrást, mám tu čínskou polívku a repelent, tak dělej, říkám si. Hlavně ať už mám tyhle nervy za sebou.

 

2:30 – 3:00 Maniak je pryč, následuje můj první a poslední spánek této noci, zdá se mi sen o tom, jak skáču do vody, zrovna se odrážím, když –

 

kolem 3:30 (ach jo, kéž bych sem tak mohla nahrát zvuk, který mě v tu chvíli probudil.) Těsně vedle mé hlavy, ve vzdálenosti půl metru, řve agresivní divoké prase. Zní to asi jako medvěd zkřížený s terminátorem a ve mně by se v daný moment nikdo krve nedořezal. Chvíli mi to všechno trvá pochopit. Jsou dva? Nebo tři? Krouží kolem stanu a zvířeti se očividně nelíbí, že tam ten stan stojí. Taky se mi to v tu chvíli moc nelíbí.

 

4:15 Já už fakt potřebuju čůrat a po kanci už půl hodiny není stopy. Jeho okruhy se čím dál zvětšovaly, až se zvuky vytratily úplně. Já i můj partner in crime tedy jdeme na záchod.

4:18  Dva metry od stanu si přidřepnu, vidím jen obrysy stromů a přemýšlím, že jsem toho zatím fakt moc nenaspala, když najednou znovu slyším ten řev, pár metrů ode mě, a k tomu zvuky rychle lámajících se větviček. Dopr – ani nevím jak, ale ve vteřině dobíhám do stanu. Ten kanec tu snad celou dobu čekal, jako nějaká bestie, která ví, že nemůžu ignorovat lidský potřeby! Divočák řve, v duchu si představuji ostré prasečí kly, jsem v otevřeném stanu, nevím, kam zmizel můj parťák, kanec je u stanu a každou chvíli bude u mě. Najednou slyším, jak na mě přítel opodál volá, ať se okamžitě dostanu ze stanu – že má prej klíč od auta. Auto je ale pod malým kopcem, přijde mi to jako velká dálka. Sakra. Ve stanu být ale nechci, kanec do něj agresivně ťuká a řve jako posedlý. No, tak jo. Vybíhám. Jsem bez bot, slyším kance za mnou, běžím jak pominutá, větvičky a stromy se kolem mě nebezpečně míhají a já ve tmě konečně spatřuji obrysy auta. Dveře spolujezdce nejdou otevřít, proč to musí být jak z těch hororů, ty dveře nikdy nejdou otevřít sakra – konečně se otevřely, vbíhám dovnitř, sedím. Najednou je klid, žádný řev, bezpečí.

Do 5:00 Sedím v autě s větvičkami ve vlasech, čekám, až se venku rozední, abychom mohli sbalit stan a těším do postele.             Tak to by bylo…

Do žádného aquaparku jsme nejeli, protože energii nasbíranou půl hodinkovým spánkem spálily nervy a noční maraton lesem.

Jaké je poučení? Nejsem si moc jista. Možná snad, když cítíte přítomnost Murphyho, zrušte všechny plány. Anebo naopak nerušte nic a čekejte parádní dobrodružství. Je fakt, že člověk má pak co vyprávět. Dlouho se mi tak moc nepoštěstilo rozesmát mou prababičku z Třebenic.

 

 

 

Barbora Černá

Barbora Černá (*1995) je studentka žurnalistiky, věčná pozorovatelka a herečka. Má ráda dobré jídlo, knihy a letní déšť. Své příběhy zapisuje do knížek, které schovává v šuplíku. Líbí se jí film Lepší už to nebude, dobrodružství na cestách a klučičí úsměv.