Lowcostové cestování aneb probuzení motorovkou

admin September 25, 2017

Před sebou přes 800 kilometrů, žádný spánek a stereotypní dálnice vedoucí přes tři státy. Konečně přišel den D a já v noci vyrážím do italské divočiny, kde mám v plánu s pár kamarády strávit půl měsíce. A jestli to bude v hotelu u moře? Ne. Spíš v horách, pod stanem, s vařičem, konzervami a horolezeckým lanem.

Takže je to tak – low-cost cestování už dostalo i mě.

Napsáno v Itálii – 1. díl

Vždycky jsem měla italské Alpy spojené se zimním lyžováním. Teď poprvé koukám na lanovky táhnoucí se nad zeleným kobercem, který pokrývá většinu hor, a přemýšlím, kde postavit stan.

Všude jsou placená parkoviště i kempy, což je přesně to, čemu se v našem trochu bláznivějším plánu v Dolomitech hodláme vyhnout. Drobný problém je, že náš plán neodpovídá zákonům o stanování, což nám ztížilo podmínky. Na druhou stranu, takové rozhodnutí nám přineslo i spoustu nečekaných událostí. A 10 % z nich bylo dokonce příjemných.

Jako první zastávku jsme vybrali nádherné jezero Lago di Molveno, kde jsme se zdržovali prvních pár dnů. Kromě hezkého prostředí je tu i volejbalové hřiště, lezecké trasy a dvě studánky, kde je možno doplnit pitnou vodu z hor –  to kdybyste náhodou dostali stejný nápad, jako my.

Přesto, že jsme cestou na skály v lese často zahlédli cedule s návodem, jak se zachovat při setkání s medvědem, nic takového se naštěstí nestalo. Navíc mám pocit, že kdyby k tomu došlo, chtě nechtě bych dělala přesně opačné věci, než jaké psali – tedy s křikem bych utíkala o sto šest pryč.

Situace, které vznikly pravidlem vyhnout se všemu placenému, byly různé. Třeba během poklidné večeře, kterou jsme si na plynových bombách dělali u břehu jezera Molvena a ke které jsme přizvali dva Francouze, kteří měli podobný styl cestování, začaly zničehonic ze všech stran stříkat zavlažovací rozstřikovače. To způsobilo zběsilý úprk zhruba deseti lidí do všech stran a snahu zachránit ještě nějaké suché věci.

Ještě jsem se smála, než mi o minutu později s hrůzou došlo, že o kus dál máme postavený stan, na kterém kvůli vedru není nasazena protidešťová plachta…

Zásahová jednotka v malebném údolí

Dalšími takovými situacemi byly rána, konkrétněji rána zhruba šesti dní po sobě, kdy nás vždy něco vzbudilo. Někdy to byly celkem běžné věci, jako náhlý nával turistů, když jsme přespávali u břehu malebného jezera, jindy teplo nebo přijíždějící auta.

Následující dny však začínaly ještě dobrodružnějším způsobem. Přenocovali na kraji louky, když nás vzbudila soutěž dračích lodí. Ozvěna bubnů a moderátorova hlasu se od jezera nesla celým údolím.

Když už jsem myslela, že nic jiného nepřijde, pár desítek metrů od našich stanů začala přistávat helikoptéra, což ihned skoro v každém vyvolalo představy o tom, jak z vrtulníku každou chvíli vyskáče SWAT jednotka, obklíčí naše tři stany a zatkne nás za nedovolené přespávání. Rozvíjející se představy za látkou stanu nakonec ukončilo moje rozhodnutí vykouknout ven – z vrtulníku vyskákali jen turisti s taškami. Uf.

Na závěr bych jen chtěla říct, že další ráno v horském městečku San Lorenzo Dorsino nás probudil italský cimbálový orchestr a další den motorová pila (ta naštěstí nepatřila žádnému maniakovi z hororu, ale dřevorubci, který odklízel spadlý strom pět metrů od nás).

Docela chápu, že tenhle typ cestování nesedí každému. Na druhou stranu, pohled, který se člověku naskytne, když ráno rozepne vchod stanu – třeba jezero v zasluněném údolí, které střeží vysoké hory nebo divoká lesní krajina –  prostě stojí za to všechno. I za probuzení motorovou pilou.

 

 

Barbora Černá

Barbora Černá (*1995) je studentka žurnalistiky, věčná pozorovatelka a herečka. Má ráda dobré jídlo, knihy a letní déšť. Své příběhy zapisuje do knížek, které schovává v šuplíku. Líbí se jí film Lepší už to nebude, dobrodružství na cestách a klučičí úsměv.