Kamarádství křtěné autobusem

admin May 29, 2017

Byl to už měsíc netrpělivého čekání, a tak se z toho postupem času stala rutina:

Zapnout počítač – stisk. Zadat heslo – ***** – enter. Jsem vítán. Zapínám internet – click – oblíbené stránky – click – (až teprve první na seznamu) moje mailová schránka – click – zadávám údaje – click. Chvíle napětí – tři nové zprávy – nádech, výdech – newsletter, newsletter a skautská křižovatka… Tak já jdu asi zase scrollovat facebook – uvidíme, jestli povolí dřív kolečko nebo internetové spojení…

Ono, víte, to není jako čekat ve frontě v obchoďáku. Ve frontě vidíte záda a týl člověka před vámi, při troše štěstí (a centimetrech navíc) i tři týly a lesknoucí se pleš na obzoru, pokud však vystoupíte z řady a zabrejlíte směrem očekáváného konce řady, uvidíte paní, jak se urputným mačkáním tlačítka snaží otevřít ostatní pokladny (leč zdá se, že morseovce v týmu obchodního řetězce nikdo nerozumí).

Když ale čekáte na rozhodnutí, které naprosto změní rytmus vašeho života, stává se, že ani smítko prachu, usedlé na klávesu enter, nezůstane déle než do ranních pěti minut s kakaem, nejlepším lékem proti špatným nebo nedoručeným zprávám. To i slovník ranného mládí je tentam – jenže koho zaklít? Vždyť jsem to byl zase já, kdo se upsal… Ale ta vidina: dvoupatrové autobusy, angličtina na každém kroku, pištící dudy se třemi píšťalami, hrdí chlapi v sukních, moře a rackové, úchvatná příroda, zakouřená whiskey na každém rohu – zkrátka jeden rok v cizí zemi, tisíc mil od domova…

A pak to přišlo. To asi když se rodiče přestali modlit, abych zůstal. Přišlo potvrzení o možnosti Erasmu ve skotském Glasgow.

Nyní ale o tom, jak jsem se skoro ve všem mýlil, poznával a překonával hranice, o nichž jsem neměl ani tušení.

Napsáno ve Skotsku: 1. díl

První sobota v září, rok 2016. Kufr 27.5 kg. Doprovod 76 kg. Příruční zavazadlo – zásoby jídla na týden v tunelu, polštář, ručník pro správného stopaře, kartáček a pasta. Oranžové tričko, kostkované kraťasy a špinavé blond vlasy. Oblíbené ovoce: borůvky z Českého lesa. A příběh za hranicemi sám sebe…

Když dostanete dopis, ve kterém vám vaše univerzita slušně napíše, že ji příští rok nezajímáte a že se máte dostavit tam a tam od tehdy do tehdy, udělá se kolem vaší hlavy tenká vrstva tvrdohlavého štěstí, v níž jako objekty na oběžné dráze létá jedna myšlenka za druhou: „Pojedeš autem! Ne, vlakem! Nebo poletím letadlem! A co autobusem!? …“ Až nakonec po měsících diskuzí bublina ustoupí a vám dojde (občas to dojde spolu s výpisem z banky), jaké jsou vaše reálné možnosti – autobus!

Všechno začalo knedlíkama.  Nekecám! Pojedete-li někdy Plzní a budete-li mít hlad, nebojte se experimentovat. Tehdá to začal můj starší brácha, eskorta vyslaná rodinou (pro jistotu – pořád nevím, jestli jejich, nebo mojí), který přehlížeje můj jídlem naládovaný batoh konstatoval: „Do ciziny s prázdným žaludkem nemůžeš – to by si pak mysleli, že jsou Češi nenažraní.“ Rozhodně si nemyslím, že by můj batoh neříkal pravý opak, ale pozvání na oběd jsem neodmítl. Ze tří chodů (na už tak hladovém menu) nám oběma padly do oka ovocné knedlíky! No jó, to byla bašta, že jsem byl zprvu od žaludku rád, že se v autobusu dá (a pouze jenom dá) sedět.

Cesta má trvat 18 hodin, což je dost času na poslouchání (rádia, audioknih, cizích rozhovorů), hypotetické nastřelení osudu státu zanechaného směrem výfuku, učení se nových gest a grimas, objevování nových her na telefonu, provokování a následné poznávání spolucestujících, spaní s otevřenou pusou…

První zastávka na čerpací stanici na Rozvadově – konečně veřejná přehlídka všech cestujících. Vystupuji jako jeden z prvních, třebaže toalety prozatím netřeba, usedám na patník a rozhoduji se, jak strávím mých posledních 15 min na českém signálu. Vyhrává maminka – je první (a zároveň i poslední, neb pro jiné už času zaručeně nezbyde).  Hovor jako výslech StB – s detailním popisem autobusu a snahou vyslýchaného skončit při nejbližší možné šanci. Má pozornost se zatím polovičně přenáší na utečence ze země Zemana Miloše. Průměrným cestujícím by byl osmadvacetiletý muž, lehce obézní, střední postavy, zdravě opálen (jako každý koncem léta) s hnědými vlasy.

Pocit neznámého pozorovatele si nadmíru užívám. Baví mě pozorovat lidi, občas je to mnohem větší zábava, než si s nimi povídat! Zaujímám pozici číhače, pozoruji a čekám na vhodný okamžik, kdy bych mohl skočit do hovoru. S někým, s kýmkoli. Můj spolusedící mi sice odpovídá na otázky, ale hovorem bych to nenazval. Na druhé zastávce se pokouším navázat kontakt s brunetkou z přední části autobusu dýmající cigaretu – marně. Se skončenou cigaretou jsem skončil taky. Zpátky v autobusu rozmýšlím, čím přebiju žal z neúspěchu, Pomádou nebo Přáteli – přátelé vyhrávají.

Na třetí zastávce přišel čas knedlíků a poslední vzpomínky na ně. Bojím se, aby autobus neodjel beze mě, tudíž pospíchám, co to jen jde. Když ale (ještě trochu v křeči) otevřu dveře zpátky na onen svět, oslepí mě zářící pomeranč plovoucí uprostřed mandarinkového moře. Tohle je můj první opravdu čistě dobrý okamžik, odcházím stranou od boudy úlevy a čelím tváří v tvář oranžovému oku. V oranžovém moři se nechávám unést na ostrov mé sebejistoty a říkám si, že dám seznamování ještě šanci – rozlepuji oči a vydávám se směrem nejbližšího neznámého, který si očividně také užívá západu slunce. Říkám: „Taky požíváš?“ Svislé zakývání. Pokračuji tedy: „Já jsem Honza, jedu do Londýna a pak ještě kousek dál.“ Odpověď mě šokovala: „Já jsem Aleš, ahoj Honzo. Taky jedu do Londýna pak ještě kousek dál.“ Následný sled otázek byl v tomto duchu: „Glasgow? Univerzita v Glasgow? Erasmus? COŽE? Já jedu z Londýna 22:30, kdy ty? Máš plán, co dělat v Londýně?“ Během několika málo momentů jsme tedy zjistili, že jsme dva poutníci na shodné cestě. Další sled událostí neměl pochyb: Pomáda, plánování Londýna, návštěva Londýna, cesta do Glasgow, Glasgow. A vězte, že ve dvou se cestuje mnohem líp do země, kde řidiči aut sedí vpravo, jezdí vlevo a nikomu to nevadí.

A kdyby toho bylo málo, tak se mi Aleš postaral o střechu nad hlavou na jeden týden, zatímco já jsem si hledal bydlení. S Alešem jsme v kontaktu dodnes…

 

Za krásné fotky ze Skotska děkujeme Terezce Bučkové.

Jan Štěpánek

Jan "Ostříž" Štěpánek (*1995) je mariánskolázeňský skaut působící v Českých Budějovicích a na Lesních kurzech Velká Morava. Ve školním roce 2016/17 studuje fyziku a astronomii ve skotském Glasgow, kde poznává - západní kulturu, studentsko-vědecký život, krásy Highlands i nástrahy silného přízvuku. Ve svém volném čase hraje Ultimate Frisbee, má rád žlutou barvu a vůni ohně zachycenou v dívčích vlasech.