Desátá výprava do Izraele za historií židovského skautingu

Anna Řezníčková November 29, 2018

Jitka Radkovičová – Tiky se jako jediná u nás zabývá výzkumem a mapováním historie židovského skautingu. Na začátku listopadu se vydala na 15ti denní výpravu do Izraelských archivů, navštívila československé pamětnice a pamětníky, kteří emigrovali do staronové vlasti. Pár dní před jejím odjezdem došlo k eskalaci napětí v Izraelsko-palestinského sporu, a tak se stal závěr cesty akčnější než se očekávalo.

V roce 2012 vyšly v časopise Maskil první dva články o sionistickém skautingu pod názvem „Židovská mládeži, představujeme se ti“. To už jsem věděla, že v českých archivech najdu tak maximálně policejní přihlášky těchto spolků a žádosti o schválení stanov a bylo tedy jasné, že za tím správným poznáním budu muset vyrazit za hranice všedních dnů – do Izraele, do země plné příběhů, pamětníků a krabic v archivech. Žádost o stanovy je sice dobrá věc, ale informací o činnosti konkrétního subjektu zrovna moc neposkytne.

Izrael je země silně návyková a okamžitě jsem se v něm začala cítit jako doma, ovšem tehdy – a ještě dlouho potom – mě nenapadlo, že s výzkumnými cestami hned tak konec nebude. Židovská mládež se prací v nejrůznějších sionistických spolcích hlásících se ke skautingu připravovala na odchod do Palestiny. Skaut sloužil jako dobrá základna k přípravě židovského intelektuála z města k těžké práci rukama při výstavbě takzvané „staronové vlasti“ (podle sloganu „stará země – nová vlast“), k budování kibuců. Tato mládež pak do Palestiny odcházela – buď dobrovolně, nebo později i méně dobrovolně (to když prchala před Hitlerem a pokud válku přežila, tak o něco později také před komunisty). Všude po ní zůstávaly stopy a tak se stopařství stalo mým velkým koníčkem.

Podzim 2013, kdy jsem do Izraele – neboli Erec Israel – odletěla poprvé a zjistila, jaké nedozírné poklady se všude skrývají, se tak stal začátkem nekonečné šňůry výzkumných výprav. Dnes se píše rok 2018, letím podesáté a pocit, že bych obsáhla všechno, co obsáhnout lze, respektive co je pro podrobný popis činnosti organizací a hnutí sionistických skautů nutné, se nedostavuje, třebaže dokumenty získané v nejrůznějších institucích, v archivech kibuců i od soukromých osob představují řadu šanonů o celkové délce zhruba pěti metrů.

Takže sedím na izraelském letišti Ben Gurion, čekám, až skončí šabat a začne fungovat doprava, a přemýšlím, jak to všechno dopadne tentokrát.

3. listopadu: Eva Hefer

Naučila jsem se, že je třeba na hrozné věci zapomenout

Když jsem z Prahy jsem odlétala, lilo jako z konve a celkově bylo nevlídno. Ovšem Tel Aviv mě vítal sedmadvaceti stupni. A kromě jiného také informací, že doprava se hned tak nerozjede. Taxíky to ale jistí všude na světě, a tak jsem se nechala odvézt k Evě, jedné z těch, které řadím ke svým izraelským andělům strážným. O tom, jak jsem ji našla, se poměrně široce rozepisuju v povídání na webu; byl to příběh o hledání jehel v kupkách sena a jiných skvělých zážitcích.

Letos se to andělské strážcovství projevilo jinak: Eva mně pomáhala dohledat informace o jednom z posledních vůdců hnutí Tchelet Lavan (Modrobílí) Urielu Naharim, který se ovšem v předválečném Československu jmenoval Bedřich Flussmann. Díky ní mám v plánu navštívit archiv, kde snad nějaké dokumenty budou. U Evy budu nějakou dobu tábořit a vyjíždět do okolí za dobrodružstvím. Jedno mě čeká hned zítra, takže balím diktafon, laptop a foťák do menšího báglu, abych se ráno nemusela zdržovat – a pak už povídáme do pozdní noci o všem, co je během půlroku, kdy jsem v Izraeli „absentovala“, nového. Bohužel se náš rozhovor ve velké většině týká těch, kteří byli povoláni k Vyšší službě. A opět se dostavuje pocit, který mně tady v Izraeli věrně doprovází – je dost pozdě, tohle všechno mělo probíhat dřív…

Na závěr povídání mě napadla otázka z nezávažnějších: jaký je vlastně ženský tvar pro výraz „anděl strážný“?

4. listopadu: Hanka Sternlicht

Dlouho jsem se neuměla usmát

První pracovní den nového týdne začal drsnou tlačenicí na nádraží: po víkendu jedou izraelští vojáci nazpět ke svým posádkám, takže ve vlaku není k hnutí. Nicméně do Kiryat Gat k Hance Sternlichtové jsem přijela vcelku na čas. Hanka skautovala v Holicích v dobách první republiky a také po válce, kterou naštěstí přežila. Nijak to nesouvisí s předmětem mého výzkumu, nicméně Hanka je ohromný člověk a hanba by mě fackovala, kdybych se u ní nezastavila.

Kromě toho mě tady čeká jeden důležitý úkol: pro Židovské muzeum budu odpoledne nahrávat interview s Hančinou dcerou; druhá generace přeživších představuje zajímavý segment izraelské společnosti.

Když mí přátelé z východočeských Holic (článek o Holicích), odkud Hanka pochází a odkud také odešla do Izraele, vydali v češtině její knihu „Svobodná, volná“, našla jsem tam věty, které rozhodly o tom, že rozhovor s Irit musím za každou cenu udělat: „Vždycky jsem se snažila žít normálním životem a nedovolit těm prožitým hrůzám působit na můj život. Snažila jsem se nezatěžovat vlastní děti svými vzpomínkami a neudělat tak z druhého pokolení oběti. A přesto, když jsem se jednou zeptala dcery, proč používá opakovaně jeden sáček čaje, odpověděla: „Já jsem přece dcera rodičů, kteří přežili holocaust.“

V podobném duchu byl veden také rozhovor, protože díky malé vzdálenosti města Kiryat Gat od pásma Gazy jsou tady obyvatelé vystaveni neustálému stresu a nepředstavitelnému tlaku. O tom ale snad až později, protože nemohu vzteky rozmlátit klávesnici hned druhý den po příletu. Nejhorší na tom všem je vědomí, že potomci Židů přeživších holocaust díky agresi v místech, kde muslimská minorita přerostla v majoritu, po desetitisících opouštějí své původní domovy.

Jak důležité je míti dobré PR

Následující dny trávím jednak zpovídáním pamětníků (pro oddělení šoa v Židovském muzeu a pro Paměť národa) a pak doplňováním informací o jednotlivých sionistických prvorepublikových hnutích, která různými způsoby inklinovala ke skautingu. Minimálně měla to slovo obsaženo ve stanovách.

Za léta práce věnovaná tématu jsem získala poměrně komplexní představu o tom, jak jednotlivá hnutí fungovala. Zaráží ovšem nerovnoměrnost zdrojů, jinak řečeno – některá hnutí na PR dbala, jiná prakticky vůbec. A propisovalo se to i do množství produkovaného materiálu, různých periodik, novin a podobně. A do množiny „vůbec“ musím bohužel zahrnout mně velmi blízké hnutí Bnei Akiva, Děti Akivovy, kterému většina periodik a publikací už tehdy vycházela v hebrejštině, takže když se dnes chce člověk dozvědět o fungování jednotlivých poboček, musí buď začít trénovat ivrit, nebo si sehnat překladatele.

Yael, moje izraelská kamarádka (rodilým Izraelcům se říká sabra a Yael představuje třetí generaci potomků zakladatelů hnutí Bnei Akiva ze slovenské Nitry, kteří do Palestiny přišli v roce 1933) už kdysi dávno v prehistorii tohoto výzkumu konstatovala, že Bnei Akiva měli mizerné public relations. Tehdy jsem jejím slovům sice moc nerozuměla, ale nakonec se ukázala být hluboce pravdivá. Více o Yael najdete v Izraelském kaleidoskopu, přečíst si můžete také biografii někdejší členky Bnei Akiva Shoshany Zachor.

Seděly jsme nad dokumenty o hnutí Bnei Akiva celý večer a když jsem od ní příští den odjížděla, měla jsem v zásobě plno poznámek, adres a telefonních čísel – a u všech adres otazníky, protože jestli je něco v této branži nejisté, pak to, zda tito lidé ještě žijí. Z Československa odcházeli před druhou světovou válkou nebo těsně po ní. Takže pocit, že je pět minut po dvanácté je velmi intenzivní.

Stopy plzeňského rodáka Flusse

Další dny jsem v archivu Yad Tabenkin. Zde začíná letošní „izraelský průšvih“. To je už takový můj zaběhaný terminus technicus pro tyhle situace. Během každé výpravy mi někde něco vybuchne, a tentokrát tím nemyslím arabských rakety z Gazy nebo Libanonu, ale morovou ránu v podobě blackoutu mého vlastního laptopu a podobně.

Takže tentokrát: v archivu hledám dokumenty o Urielu Naharim, který se v Čechách jmenoval Bedřich Flussmann (říkali mu „Fluss“) a byl jedním z vedoucích činitelů sionistického hnutí Tchelet Lavan (Modrobílí). S mladým archivářem jsem vedla rozsáhlejší korespondenci už z Prahy a výsledkem je stůl zarovnaný krabicemi. Takže v klidu pracuju a najednou, ani nevím jak, přestává fungovat foťák. Část dokumentů tedy dofotím na mobil (naštěstí technika je dnes flexibilní) a modlím se, aby to neublížilo kvalitě snímků. Je to dost důležité, protože už originály za moc nestojí. Posuďte sami na přiložené ukázce z Flussova deníku.

Je jasné, že i v tomhle konkrétním případě mě po návratu do vlasti bude čekat hromada rekonstrukčních prací. Je to ovšem práce důležitá; mám rozepsanou stať o plzeňských sionistických hnutích inklinujících ke skautingu, vypadat to bude podobně jako článek o Severočeších, jen asi o něco obsažnější, včetně informací o významných osobnostech. „Fluss“ v Plzni studoval a o rozmach českosloslovenského Tchelet Lavan se v každém případě zasloužil, takže také jeho stručná biografie bude mít ve článku své místo.

Abych si odpočinula od papírů a také proto, že nastává šabat, což v praxi obnáší nemožnost práce v jakékoli instituci (stejně jako u nás přes neděli, zde v sobotu pro veřejnost nefungují knihovny ani archivy), jedu si do Kiryat Ono pro další interview, tentokrát k paní Avivě Bar-On, dříve Bedřišce Winklerové. Také ona byla v Československu členkou sionistického mládežnického hnutí Dror, které se ale skautingu žádným způsobem nepřiblížilo. Praktická hodnota těchto informací pro moji práci se tak v tomto případě limitně blíží nule: další medailonek jako například tenhle o Ruth Mittelmanové z toho nevznikne. Nicméně zbytečná cesta to v žádném případě nebyla – také tento rozhovor odevzdám v Židovském muzeu do sbírky interview v oddělení šoa.

Poklady z archivu Pinchas Lavon Institute

Informační smršť ale nastává hned v dalších dnech. Jedu do archivu v Pinchas Lavon Institute a moc lituju, že funkční je pouze foťák v mobilu. Kromě dokumentů skautského hnutí Tchelet Lavan, tedy již několikrát zmíněných Modrobílých, nacházím něco velmi málo k organizaci Bnei Akiva, neboli Dětí Akivových a nově pak také k Hašomer Hacair, což z hebrejštiny přeloženo znamená Mladý strážce. Tohle židovské sionistické hnutí, nejskautštější ze skautských, fúzovalo v roce 1926 s Hašomer Kadima (Strážci vpřed) a ze Slovenska si brzy našlo cestu také k nám. Prohrabuju se vším možným, je toho tuna, a lehce šedivím (byť by se zdálo, že s mým šedivým sestřihem už další progres možný není) a fotím. Mimo jiné tento motivační plakátek: kdybyste byli židovské děvče či mládenec a četli takovou lákavou výzvu, odolali byste? Já tedy určitě ne.

A protože nejen chlebem živ je člověk, ale také udržováním přátelství, strávím několik dní na cestách mezi kibucy, mošavy a městy. Navštěvuji přátele, kteří mně kdysi při rozběhu pátrání pomáhali, poskytovali podporu, nabízeli azyl, upozorňovali na další a další archivy a instituce, ve kterých jsem následně nalézala nepřeberné množství dokumentů atd. Ta pomoc byla (a stále je) výrazná a velmi důležitá.

Moje cesta vedla do Hachotrim za Handou Drori , do Ma´ayan Zvi za Evou Adorian, do mošavu Gan Chaim za Rutkou Baasovou, v Tel Avivu jsem navštívila Maud Michal Beer, v Kiryat Tivon Maxe a Chavu Livni a řadu dalších přátel. Myslím také na ty, které už bohužel navštívit nemohu, protože čas je neúprosná veličina všude na světě, také v Izraeli, a řada mých přátel ukončila svoji pozemskou pouť. Patří mezi ně Ruth Bondy z hachšará Teletín nebo Anina Korati. Z Čech jsem přivezla hrst kamínků, které končí na hrobech – a modré izraelské nebe je mi svědkem, že lehko mně v těchto okamžicích nebylo.

Neočekává se klidná noc…

Tuhle kapitolu bych si nejraději odpustila, ale k dokreslení situace je nutné napsat alespoň pár slov k tomu, co mě v Izraeli potkalo tentokrát. Když jsem na začátku reportáže popisovala permanentní ohrožení, kterému jsou vystaveni izraelští občané v různých oblastech země, aktuálně u pásma Gazy, nenapadlo mě ani ve snu, že si tuto situaci vyzkouším také.

Když jsem se v úterý 13. listopadu přemisťovala na jih země, zesílil zničehonic taxikář rádio, následně mu volant málem vypadl z ruky – a pak už jsme s hrůzou poslouchali zprávy: kolem páté hodiny odpolední opět na Izrael dopadají stovky raket, země hoří, lidé jsou v krytech; jako první to „koupil“ autobus a poté už věci běžely v rychlém sledu: do rána dalšího dne bylo na Izrael vystřeleno okolo čtyři sta raket a ochranný systém Iron Dome při tomto množství střel jednoduše nestíhal. (pozn. ed.: Podrobnosti o listopadovém konfliktu zde.) Už jsem zde zažila leccos: útok nožem v autobuse městské hromadné dopravy v Tel Avivu, kde muslimský terorista pobodal během chvilky jedenáct lidí; útok autem v Jeruzalémě; střelbu do hlídky izraelských vojáků; napadení americké turistky v jeruzalémské tramvaji. Na to ostatní raději ani nevzpomínat. Ovšem tohle je ještě o něčem úplně jiném.

V bombardované oblasti bydlí dost mých přátel. Ze všeho nejvíc je mi líto těch, kteří jsou přímému útoku vystaveni. Copak já, já se vrátím do bezpečné Prahy, ale oni tady zůstanou. Nejvíc to odnáší Sderot (jen tak mimochodem nádherné město, byť koncentrace krytů je zde v současné době asi největší v celé zemi), Ashkelon a nově také Beer Sheva, původně beduínská osada v poušti s poetickým názvem Sedm pramenů, dnes jedno z největších měst Izraele.

Mám velké pochybnosti o nezneužitelnosti desítek milionů € v Evropských dotací, které do pásma Gazy každoročně proudí. Říkám si, že každá ta raketa by na sobě měla mít štítek „spolufinancováno Evropskou unií“. Takhle příšerně to dopadá, když se zlo schovává za náboženství…

Každý konec je zároveň začátkem

Přes vážné okolnosti provázející tento pobyt (nebo spíš navzdory jim) pokračuju ve výzkumu. Dalším v řadě je archiv instituce Beit Terezin v kibucu Givat Chaim Ichud. Jsou zde shromážděny dokumenty těch, kteří prošli terezínským ghettem, přežili a uznali za vhodné, aby památka na vše, čím prošli, zůstala alespoň v nějaké podobě zachována. Jezdím sem už jako domů; mnozí zaměstnanci jsou mí kamarádi, archivu „velí“ v Izraeli provdaná Češka Terezka a z těch méně poetických, zato však důležitých okolností vede na prvním místě fakt, že v místní kibucnické jídelně skvěle vaří. Vydávám se tedy na cestu a strávím zde mimořádně úspěšné dva dny. Dávám dohromady dokumenty k plzeňským sionistickým hnutím a také k různým hachšarám, které židovští skautíci absovovali zhruba v roverském věku. Rozhodně je z čeho vybírat, takže vládne spokojenost na všechny strany.

Další cesta vede do telavivské čtvrti Ramat Aviv, kde si na mě udělala čas Debora Kutzinski, známá svou činností v hnutí Makabi Hacair krátce před válkou, během ní a také po válce. Setkání je výsledkem několikaletého snažení, protože tato třiadevadesátiletá dáma je zdrojem neuvěřitelné energie a v důsledku toho je v podstatě není k zastižení: její širokospektrální aktivity člověku, který se do Izraele dostane pouze dvakrát, třikrát za rok, naprosto neumožňují trefit se do některého jejího volného termínu. Deboru honím několik let a až doposud mně to vždy bylo platné jako kanárkovi golfky, takže teď mám ohromnou radost. Ta sice trochu pohasne, když zjistím, že i tentokrát máme čas pouhou hodinu a půl, ale nevadí, beru to jako první krok a jsem si jista, že další budou následovat.

Poslední štací před odletem je opět Kiryat Gat a návštěva míst nejvíce postižených nedávným atakem, hlavně město Sderot (na obrázku dětské hřiště ve Sderotu chráněné proti střelám, vpravo vchod do podzemního krytu).

Na této neveselé výpravě mě doprovází kamarádi Hanka, Irit a Zvika, jedeme se podívat na sbírku střel u policejní stanice (na fotografii), přičemž policisté nás ochotně pouštějí do objektu. Zvika nás pak vozí po městě a já vidím, že zdejší obyvatelé si pro větší jistotu staví kryty, kterým se tady říká „miklatim“, přímo u vstupů do domů, vidím hřiště s jakýmsi ochranným štítem proti střelám, aby děti nemusely neustále běhat do krytů, podobně je „zařízena“ vedlejší škola, ovšem zde má ochranný štít masivnější charakter. A dozvídám se, že v této oblasti mají dětští psychologové nejvíc práce v celé zemi.

Okamžitě si také vzpomenu na osud skauta Waltra Bonhardiho z hnutí Tchelet Lavan. Informace o něm jsem našla jednak v archivu kibucu Dorot, který je kousek od Sderotu, a jednak u jeho potomků. Do Palestiny přišel na konci 30. let minulého století složitou cestou z Teplic-Šanova jako člen skupiny Merec (z hebrejštiny ráznost, síla, elán, energie), jeho oddíl si své příští působiště vybral v poušti, našel si prázdné místo v Negevu a jak tehdy bývalo zvykem, založil výše jmenovanou osadu. Ve válce o nezávislost v roce 1948 měl Walter na starost ochranu kibucu před Araby a stal se minérem. Stejně jako dnes i tehdy byl kibuc bombardován a Walter zahynul při plnění svých povinnosti v pouhých šestadvaceti – vybuchla mu v ruce mina. Při této vzpomínce se mě zmocňuje zvláštní pocit, že je to všechno přibližně pořád stejné, jen způsoby jsou trochu vymakanějí, sofistikovanější, a tehdy i dnes čelí lid Izraele obdobným výzvám.

Jedeme si trochu spravit chuť do přístavní restaurace v Ashkelonu, kde se tohle všechno snažím pustit z hlavy. Potom už jen den odpočinku u skautky Hanky, balení báglu a odlet. Na letišti Ben Gurion sumarizuju a odškrtávám splněné úkoly a zapisuju předlouhou řadu úkolů nových. Jestliže je každý konec zároveň začátkem, tak už je jasné, že další cesta do Erec Israel mě nemine.

Na úplný závěr uvádím, že fotografie historických materiálů v reportáži pochází z archivů těchto institucí: Yad Tabenkin, Lavon Institute a archivu kibucu Dorot.

Cestu provedla a zápis pořídila: Jitka Radkovičová – Tiki
Editovali: Anna Řezníčková a Jakub Ambrozek – Mravenec

Anna Řezníčková

Jsem postava z Fitzgeraldova románu. Jsem studentka tvůrčího psaní, knihomol, uctívač nespočtu barevných záložek.