Bergen a jeho svetry

admin October 9, 2017

Po prvních dnech strávených ve Stavengeru a jeho okolí je čas posunout se dál, na sever. Nevím, jestli je to mou touhou po poznání skandinávských zemí, ale na Norsko si zvykám rychle a ráda. Zvláštní je, že nehledě na povahu počasí Norska máme zatím pořád slunečno, což usnadňuje cestování tak v 80 % věcech.

Mohlo mi být jasné, že to nezůstane jen tak.

Napsáno v Norsku: 2. díl

Je pět hodin ráno a já naposledy procházím uličkami Stavengeru. Šero se opírá do dřevěných staveb a ticho čas od času prořízne pronikavé naléhání racků, kteří prolétávají ulicemi a občas se usadí na střeše domků, ve kterých se ještě nesvítí. Když s Luckou konečně dorazíme do přístavu, spatřím obrovskou loď, se kterou máme fjordy proplout až do Bergenu.

Loď svou velikostí i vnitřním vybavením připomíná Titanic, jen modernější. Má několik pater a když se do přízemí dostanou všechny auta, kola, motorky a jiné dopravní prostředky, které má loď v plánu přepravit spolu s lidmi a tisíci dalšími věcmi, konečně se do lodě dostáváme i my. Asi pořád žasnu nad zručností lidí, ale nechápu, jak se tahle loď dokáže udržet nad hladinou. Nechybí tu restaurace, bary, hřiště pro děti, taneční parkety, obchody, bankomaty, recepce, hotelové pokoje, výtahy ani vlastní zmenšená maketa lodi ve vitríně, která je umístěná v hlavní hale.

Procházka po přední části lodi mi trvá minimálně půl hodiny a já se jdu vrátit ke krosnám. Vybíráme si místa v nejsevernější části lodi, neboť jsou tu měkké pohovky s výhledem na příď. Trochu se bojím, že taneční parket s klavírem a aparaturou, který je hned vedle, zkazí náš plán na spánek, na druhou stranu – ledovec když tak spatříme jako první.

O šest hodin později konečně procházíme Bergenem a fotíme si dřevěné domky v nejstarší části města (Bryggenu), které jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Co snad všechny části města spojuje, jsou obchůdky s tradičními vlněnými svetry. Pozorují nás tak dlouho, až si každá nakonec jeden kupujeme.

Zalesnění strážci hor

Město je doslova v zajetí hor – sedm z nich ho obklopuje jako obří zalesnění strážci, kteří pozorují ruch norské metropole. První noc máme v plánu strávit na Fløyenu, kam se o pár hodin později konečně dostáváme. Po večerech jsme já a ségra už celkem sehraná dvojka. Lucka připravuje večeři a já se starám o oheň, který nám jednak zajistí teplo – teplota v noci klesá na 8 stupňů, a jednak odežene dotěrné mušky, které se snaží přistát nejlépe na obličeji, což pak vypadá jako váš permanentní epileptický záchvat.

Zbývající dva dny jsme se rozhodly strávit na nejvyšší ze strážných hor, na Ulrikenu. Vede sem lanovka a na vrcholu se střetávají trasy, které vedou na další hory i opačným směrem, dál do norské divočiny. Putujeme už přes dvě hodiny horským údolím, když spatřím to nejkrásnější místo na postavení stanu. Dostat se sem ale rozhodně není zadarmo – dvakrát musíme obcházet jezera a strmé skály, země je v hodně místech propadlá.

Zrovna poučuji sestru o tom, aby nešlapala na jeden vratký kámen, když mi sklouzne noha, začnu se kutálet i s těžkou krosnou na zádech a skončím nohama i obličejem v močále. Po šoku pak následuje záchvat smíchu a aspoň jedna pozitivní věc – zblízka tak objevím, že v močále jsou kameny, přes které se můžeme dostat k onu kouzelnému místu. A taky, že jo – o třicet minut později už stavíme stan. Jsme na malém pevném výčnělku téměř uprostřed jezera, vedle šumí vodopád a hory dohlíží nad prosluněném údolím.

Jak velký vítr je třeba pro pád do močálu?

Pokud jsme však do posledního dne měly v devadesáti procentech slunečné počasí, zbývající den nám vše vynahradil. Předpověď slibuje malé srážky ráno, ale jak už jsem tady párkrát psala, počasí si v horách rádo dělá vlastní předpovědi.

Zhruba v půl jedenácté večer začíná vichřice a krupobití, které mě během noci nutí intenzivně přemýšlet nad celkovou hmotností ve stanu a tím, při jakém větru nás to odfoukne. Malá apokalypsa pokračuje až do rána a mění se v trochu větší apokalypsu, když nám počasí ztěžuje podmínky a my musíme za pár hodin chytit letadlo. Balení stanu je skoro nereálný: nejdřív nám skoro dvakrát ulítne, než vymyslíme systém, jak plachtu i hlavní síň složit bez rizika našeho pádu do nedalekých močálů.

Před námi je dvouhodinová cesta na vrchol, odkud máme v plánu sjet lanovkou do Bergenu a vzít si bus na letiště. Nejhorší obavy se plní, když promočení konečně dorážíme k lanovce, kde je napsáno jen: ,,Closed because of weather.“ Široko daleko není nikdo až na jeden pár Američanů, kluk a holka z Floridy. Jsou ve stejné situaci jako my, lanovka prý nepůjde další dva dny. Na oficiálních stránkách Ulrikenu varují před počasím a silně doporučují nepodnikat cestu nahoru ani dolů, což je něco, co člověk nečte moc rád, když stojí na vrcholku hory a za chvíli mu letí letadlo. Nakonec se všichni čtyři dohodneme, že pokud se máme cestou dolu v mlze ztratit, uděláme to společně.

Dobrodružný sestup nakonec končí dobře, až na rozklepané svaly, únavu a ztrátu tří hodin konečně vidím první známky civilizace. Dojít do centra Bergenu nám pak trvá dalších čtyřicet minut, ale stíháme letadlo i poslední návštěvu obchůdků, kde ještě narychlo dokupuji teplé norské ponožky a keramického trolla.

Když tak přemýšlím, vlastně to bylo celkem symbolické rozloučení – jak jsme hekticky přiletěly, tak i odletěly. Norsko je země, do které se plánuji co nejdřív vrátit. Třeba i na to drahé pivo. Skål!

 

 

Barbora Černá

Barbora Černá (*1995) je studentka žurnalistiky, věčná pozorovatelka a herečka. Má ráda dobré jídlo, knihy a letní déšť. Své příběhy zapisuje do knížek, které schovává v šuplíku. Líbí se jí film Lepší už to nebude, dobrodružství na cestách a klučičí úsměv.