Básně a dopisy postřeleného odbojáře

Anna Řezníčková March 15, 2019

V roce 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
To je taková útrpná věta, kterou jsme slyšeli a pak se jí naučili a teď jí trpně vyslovujeme. A je důležité, když nám někdo jako Antonín Pachl pořádně připomene, proč si vlastně tuhle větu i pro sebe čteme s tím podivným výrazem, necháváme za ní takovou delší pomlku a občas i sklopíme oči.

Učitel, absolvent školy pro důstojníky v záloze a odbojář Antonín Pachl (1910), byl mimo všechno to i příležitostným básníkem (ukázky najdete na konci textu). Z pozůstalosti jeho bratra se zachovala korespondence s rodinou z doby, kdy byl zatčen gestapem a následně vězněn. Antonín byl člen skautského oddílu v Uherském Hradišti, také sokol a nadaný hudebník. V době okupace již učil několikátý rok na měšťanské škole ve Zlíně, kde si získal velmi dobrou pověst jako svědomitý, laskavý, veselý učitel a vychovatel. 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava —

Odvaha čelit okupantům nebo samozřejmost s jakou skaut braní pravdu a touha po obnově demokratické Československé republiky ho přiměly se brzy po okupaci přidat k nově založené ilegální armádě Obrana národa. V této odbojové organizaci působil jako propagátor, později jako zástupce velitele pro okres Zlín. O Vánocích roku 1939 se chystal utéct na Slovensko a přes něj dál do ciziny, kde by pokračoval v odboji. Bohužel doplatil na počáteční nedostatečné utajení Obrany národa. Nově vzniklá ilegální armáda zanedbala vliv konspirační činnosti a do jejích struktur proniklo gestapo už v srpnu. To Antonína Pachla zatklo jen týden před jeho chystaným opuštěním země.

POSTŘELEN PŘI ÚTĚKU

„Nezapomenu na den, kdy gestapo přišlo do školy pro učitele Antonína Pachla, který se pokusil při zatýkání uniknout, a my jsme slyšeli střelbu jeho pronásledovatelů… V mojí paměti zůstala trvalá vzpomínka na nedokončenou hodinu přírodovědy s rozkrojeným rajským jablíčkem a uplakanou třídní učitelkou, tenkrát slečnu Věrou Libíčkovou,“ vzpomíná na bolestnou událost tehdejší žačka Jindra Mlýnková.

Sám Antonín Pachl vše vylíčil v dopise z brněnského vězení: „Raněn jsem byl ve 14.30 hodin u naší školy: Já jsem vždycky říkal, že uteku. Poněvadž je škola na volném prostranství a já mám dobré nohy, tož jsem se do toho pustil. Kdyby ne zimníku, který jsem po cestě shodil, byl bych se snad dostal z dosahu. Oni po mně stříleli dva a pak tři. Tož, naštěstí to odnesla jen levá paže. Odvedli mě do auta za nadávek: „Ty český pse, ty české prase“ a podobných výplodů německé jemnosti a kultury. Přitom mi dali asi třikrát políček – pořádně. Na Gestapu ve Zlíně mě ošetřili – přišlo mi špatně od žaludku, tož jsem se pozvracel…“

Kromě oficiálních dopisů z vězení s vytrvalým odporem proti německé moci přeposílal i motáky a podával zprávy o osudu spoluvězňů, kteří neměli šanci dát o sobě vědět.

NADĚJE A VÍRA

„Drazí! Právě se dovídám, že ve Vídni je hlad, nespokojenost než to praskne a neklid. Zatčených je tolik, že věznice nestačí, tož dávají vězně i do hotelů. Místo tuku dávají kondensované mléko. Počítají asi ještě jeden rok.“ V jeho dubnovém dopise propašovaném z věznice v Brně je ta samá naivní posilující naděje, jakou prožívají vězni v Oživených hrobech, stále doufajíc v osvobození. V době, kdy napsal tyto řádky, nebyl ještě ani řádně odsouzen. Soud proběhl až po třech letech věznění, Antonín Pachl byl usvědčen „pro přípravu velezrady” a odsouzen na 7 let. Čekalo ho jen další a další stěhování z věznice do věznice, prošel jich tak dokonce dvanáct.

V roce 1943 v polském vězení Brieg těžce onemocněl a byl převezen do vězeňské nemocnice na Mírově. Lékař mu diagnostikoval tuberkulózu. Z vězení poslal Antonín poslední dopis domů. Neztrácel naději v uzdravení a i přes jisté oslabení byl schopen prakticky uvažovat.

„Pozdrav! Od 10. 7. jsem na Mírově. Na léčení. Léky si ovšem musím obstarat sám. Tento dopis je neoficiální. Zašlete ihned balíček s obsahem: 1 krabice s kalciovými ampulkami, kalciové tabletky, vitaminy C a B1 a hlavně k tomu tuky. Vše musí být smícháno: máslo+med, sádlo+hroznový či jiný cukr, rybí tuk a pod…
Pak mi pošlete: balíček označte velmi čitelně: Wäsche: 1 svetr, 3 garnitury zimního pádla, 3 páry teplých ponožek, tepláky, papuče, hadr na utěrku. Vše staré. Nic nového. Pasta na zuby. Žádám vás o mnoho, ale nedá se nic dělat, až budu zdráv vynahradím vše.

Děkuji za Vaši péči.
Váš Tonda
P. S. Píši v posteli, tož sa nedivte. Vážím 40 kg.“

Poslední věta nejvíce vypovídá o jeho zuboženém stavu. Je možné, že mu první balíček s léky a vybavením přišel, ale už nedokázal pomoci. Antonín Pachl podlehl nemoci 4. 8. 1944.

V rámci korespondence se zachovaly i básně psané ve vězení, v první básni je patrný vliv doznívajícího symbolismu.

Dopis mých rodičů
Železem otcovy pěsti psaný,
matčiným srdcem požehnaný
leží tu přede mnou
B o l
Vpíjím se očima v tu bolest psanou
nikomu a všechněm žalovanou
hladím svým pohledem
L á s k u
Vánoce ztrávené ve vzpomínání…
Vidím tu bolestné pousmání
obou mých rodičů
S t a r o s t
A přesto pevně se to písmo klene
radostnou předtuchou naplnění
Vydržet, Neklesat!
V í r a

Antonín Pachl, 22. 01. 1941

Vánoce
Vánoční jedle svícemi plane,
před námi oltář plný lesku,
ze zraků sklopených krůpěje kane
naděje, víry, lásky a stesku.
Ve vlnách vzedmutých hrůzného moře
apoštol volá a prosí Pána:
„Zachraň nás, vysvoboď, z tohoto hoře,
Bouří je naše loď porouchána.“
„Proč ztrácíš důvěru v sebe, jsem s vámi“,
kráčeje po vlnách, dí je Pán.
„Pozvedni srdce své nad vodami,
víry hrad přepevný budiž vám dán!“
„Naše loď hyne, bouře jí zmítá,“
„voláme, Pane, též máme víru.
Nezhynem, věříme, hle, již nám svítá!
Naše loď milená v přístavu míru.“
Idyla vánoční prohřívá nitro,
nad námi vznáší se zvonů van.
„Nuž, bratři, povstaňtež, blíží se jitro!
V jesličkách na seně – Kristus Pán!“

Antonín Pachl, věznice Schweidnitz, Vánoce 1940

Anna Řezníčková

Jsem postava z Fitzgeraldova románu. Jsem studentka tvůrčího psaní, knihomol, uctívač nespočtu barevných záložek.